Nechť si každý zamete před vlastním prahem

Období „divokých devadesátých let“ byla doba zázraků a časy, které jim těsně předcházely, byly děsné. Když se mohla odhodit šeď a uniformita (Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás! a podobné blbosti), rozlétla se vědomí do světa a mnozí se nestačili divit. A určitě je v tom mnoho vtipných situací, je škoda, že autor Ondřej Horák jich v knize Sametání pod koberec moc nepopsal, ale spíše se soustředil na obžalobu doby předcházející, z vět kape hořkost a je zde jen málo nadhledu, pokud nějaký. Z nadějně vypadající knížky, kde mohl hrát prim humor a nadsázka je tak spíše delší stížnost přerušovaná dělením jednotlivých témat. Je to čtení na několik večerů, ale po dočtení si zřejmě sami položíte otázku, jestli to vůbec bylo nutné.

Všechno.


Humorné vzpomínky na časy minulé rád sepisuje každý, kdo se cítí býti pamětníkem a býti k tomu jakýmkoliv způsobem povolán. Vznikají tak dílka skvělá a zábavná, plná nadsázky a humoru, vznikají díla otřesná, která si na humor nemohou hrát ani v nejhorší noční můře a pak je tu dílko Sametání pod koberec, u kterého si člověk není zcela jist, jak moc je to bráno jako humor a jak moc jako obžaloba minulého režimu a z něho stříkající devadesátá léta.

Nečekejte však tvrdé odsudky politických perzekucí nebo výpovědi disidentů, to ani omylem. Zde zvídavý čtenář najde odsudek méně závažný, o to však pronikající celou společností, a to kulturní. V knize se soudí přemýšlení, knihy, předměty denní potřeby, televizní kultura, druhy zábavy a jiné. Může se to zdát zbytné, ale každodenní život nás formuje docela dost a i v časech před rokem 1989 tomu nebylo jinak.

Knížka je přehledně rozdělena dle témat a každému je věnováno pár jasně oddělených stránek. Není nutno číst témata popořadě, jednotlivé kapitolky na sebe nijak nenavazují, na druhou stranu čtenáře nic nevybízí, aby si našel „to své“, tak je nejjednodušší knihu konzumovat postupně.

V knize je uplatňován humor hořký a nadsázky malinko, svazek působí, že si autor chladí žáhu na časy minulé, což není divu, ono nebylo často o co stát, jako celek ovšem text působí spíše, jako když musíte jet ve výtahu se sousedem, co se mu nic nelíbí a máte tu smůlu, že se vám nepodaří vyrvat otvor do výtahové šachty a vyskočit.

Že bych zde uplatňovala nostalgii na časy minulé, nemůže být ani vidu, i s ohledem na můj rok narození, ale v knize chybí nadsázka. Protiváha hořkosti. Takto se jedná o dlouhou litanii stížností (oprávněných), ale málokdy je čemu se zasmát. Jako několikrát ano, ale spíše to bolí.

Pokud kniha aspirovala na žalozpěv, vcelku se jí to podařilo, pokud zde byla ambice humoru, byla v tom hlavně křeč. Rozumím tomu, že jsem zažila ze zmiňovaného jen takové ty dozvuky a je pravda, že v hlavně v televizní kultuře fenomén, že všichni musí vědět, co se dávalo předchozí večer v bedně, jinak je to podezřelé, u starších ročníků vídám dodnes a i ten šok, že my třeba klasickou televizi nemáme vůbec (dosud to někteří nevydýchali a ukazují na nás třesoucím se rozhořčeným prstem spolu s paní, co mi stále marně nabízí internet TV), a že kdysi se to někteří asi doopravdy zoufale „doučovali“, aby je kolektiv nevytěsnil. Několik dalších tref tam je a snad generace nade mnou tam najde ještě něčeho více, ale jinak to působí depresivně.

Minulý režim sice depresivní byl, o tom není pochyb, ale v tom případě knížečka klame tělem. Pokud mělo být jejím cílem pobavit, což její obálka trochu napovídá, tak je to těžce hořké čtení. Jestli si autor chtěl jen postěžovat, byla to forma nešťastná. A mohlo to být zdůrazněno předem, že ty detaily nebudou zase tak divoké jako spíše hořké. Ona sice kniha nese v názvu „z devadesátek“, ale tématiky logicky padá ještě před ně, protože období na sebe přímo navazují a chování lidí z toho přímo vychází.

Text není ucelený a není nutné jej číst najednou ani nad ním nějak mohutně uvažovat, proto je vhodný třeba i do prostředí, když do vás všichni hučí a vy snažíte vypadat ohromně zaujatě a přitom se příliš nesoustředit. Nebo třeba svazek můžete i po někom hodit. Ale bacha na to. Je malý.

Stejně jako humor uvnitř. Musíte ho hledat a po několika kapitolách ani nevíte, jestli má cenu se dále snažit.



Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s