Poloprázdno je tenká básnická sbírka nemnoha slov, ovšem mnoha zásahů. Autor v krátkých básních vyjadřuje všední dny i běžné věci takovým způsobem, že odraz v jeho slovech je najednou tak křišťálově čistý, že si čtenář jen může říct: „Jak to, že to nevidím, když to mám denně před očima?!“
Na světě je mnoho knih a není šance všechny přečíst. Dostávají se ke čtenářům roztodivnými způsoby a jen těžko lze tyto cesty předjímat. A ty nejlepší bývají naprosto neočekávané.
A takto neočekávaně do mé schránky zapadlo Poloprázdno po předchozím neočekávaném zjištění o jeho existenci, malinká tenká knížečka se silou léta cvičeného sportovce. Na knížce je kouzelná její osobitá nenápadnost, ručně napsané pořadí výtisku i kouzlo rukodělné práce, které Vám dojde, až když zjistíte, že kniha nemá ISBN. Ale když přejdete tyto světské záležitosti, zalistujete a zastavíte se náhodně uvnitř, začne to dávat úplně jiný smysl.
Kniha je psána co stránka, to báseň. Jsou to krátké příspěvky, nemnoho slov všech významů. Ale každý čtenář má velkou šanci najít tam ten svůj význam, smysl. Báseň, která jej zastaví a pak vystřelí do nebes. Zarezonuje jeho duší a dojde mu, že přesně tuhle myšlenku v sobě už tak dlouho nosí, tak jak, to že ji teď vidí na papíře, jak to, že mi ji někdo vyndal z hlavy a ona teď na mě kouká z tohoto úzkého sešitku, co to je?!
A je to tak. Byly tam. Myšlenky trefné, některé úsměvné, jiné hořké a jiné nekonečně smutné. Věřím, že skutečně každý čtenář tam najde stránku, kterou bude mít chuť vytrhnout a věnovat milovanému člověku, protože konečně někdo dokázal pojmenovat jeho niterné city. Dát jim obraz, sílu slov.
Poloprázdno je úchvatné dílko. Minulý rok byl skvělý v básnických sbírkách a tuto považuji za jeden ze zásahů. Nečekejte však verše jednoduchých rýmů a povrchních myšlenek. Autor jde do hloubky všedního dne a tahá nahoru i to, co vidět nechcete. Posadí to doprostřed místnosti a zavelí: „Hleďte!“
A vy se podíváte. Protože to chcete vidět. Protože to dává smysl.
Mně osobně zasáhlo toto:
Přejeté zvíře
po armádě kol
v pravidelných intervalech
už nelze poznat
druh
jen víme
že včera ještě
čekalo
až slunce zažene tmu.
Myšlenka, kterou v sobě nosím spolu s lítostí už od dětství pokaždé, když vidím na silnici přejeté zvířátko. A tam to bylo…
Poloprázdno prostě je. Žije a vy s ním můžete dýchat. Protože patří mezi knihy, které vám do plic naženou chladný vzduch, které neříkají, že svět je super, ale přitom nejsou ani plné černých myšlenek. Jen vám ukáží realitu každého dne trochu jinak. Nahlédnete do několika hlav a nenásilně zjistíte, že jedna z nich, může být i ta vaše.
Je to krásné a nebylo toho dost. Těším se na další. Ale u této se ještě mnohokrát ráda zastavím.
Podcast by Pepik Hipik 