Vidím Vám do hlavy

Kniha Mozek nad mozkem autora Vladimíra Beneše nejstaršího je pozoruhodným souborem vzpomínek jednoho z průkopníků moderní neurochirurgie u nás. Autor nás provede svým dětstvím, seznámí s rodinou a pak se již vrhne na profesní vzpomínky. Nevyhýbá se ani politickým tématům a netají svůj vztah ke komunistické straně. Mluví otevřeně, jako ostatně v každé kapitole.


K životu a dílu Vladimíra Beneše nejstaršího jsem se dostala náhodou. Konečně jsem začala sledovat Hyde Park a jako první jsem měla štěstí na zajímavý díl, kdy seděli tři muži různého věku vedle sebe, ten nejstarší uprostřed, a hovořili o neurochirurgii. Všichni měli v rodném listu shodné jméno a příjmení a každý z nich důvěrně znal zbylé dva.

Aby taky ne. Jednalo se o tři generace neurochirurgů rodiny Benešovy a kromě smyslu pro humor bylo postřehnutelné také naprosté zaujetí tématem, což byly právě operace mozku a páteře. Kromě smutné souvislosti, že v době reprízy pořadu byl právě Vladimír Beneš nejstarší po smrti a pořad byl reprízován jako vzpomínka na život a dílo výjimečného lékaře, všimla jsem si, že rozhovor se vede také kolem malé zelené knihy, kterou moderátor držel v ruce a která mě velice zaujala.

Když jsem tedy po několika dnech pochopila, že v papírové podobě výtisk nemám šanci sehnat, z čehož by měl možná starý pan radost, protože v úvodu knihy o svých spisovatelských schopnostech dost pochybuje, po zakoupení elektronické verze jsem konečně dostala šanci poznat, co se honilo hlavou člověku, který podstatnou část života strávil pohledy do otevřených hlav svých pacientů.

A musím uznat, že to byla jízda.

Kniha je vyprávěním v první osobě životního příběhu přímo ústy Vladimíra Beneše nejstaršího, jednoho z velikánů české medicíny. Vypraví o svém dětství, narození, válce, motivacích stát se lékařem a své cestě k právě neurochirurgii. Vzpomíná na své velké učitele a jejich dílo, na práci s nimi i na nelehké začátky práce v oboru. Neopomíjí ani svou rodinu a své peripetie v rámci rodinného krbu, dlužno podotknout, že pan doktor svou ženu hluboce miloval, proto mimo úsměvných historek zde čtenář nenalezne zrnko jakékoliv zášti či hořkosti. To samé ve vztahu ke svému synovi, kde kromě klasických výchovných a školních peripetiích není zaznamenáno nic, co by narušilo idylu rodinného krbu. S ohledem na objem vyprávění z profesní praxe a cest je to pochopitelné.

Když je člověk opravdu zaměstnán a věnuje své práci maximum, na rozebírání malicherností nemá čas a je rád za pochodu s milovanými, což je z vyprávění velmi cítit.

Kvůli čemu si však většina čtenářů knihu pořídí, to jsou pravé ty zážitky z praxe a zde musím a ráda přiznávám, že zde byl pan doktor velmi štědrý. Ať už se jedná o kooperaci s kolegy, metody léčby pokus/omyl u ochrnutých pacientů, operace mnoha typů nádorů centrální nervové soustavy a přístup komunistického vedení k němu i jeho kolegům, přijde si milovník tohoto typu literatury skutečně na své.

Autor se nevyhýbal ani politickým otázkám a otevřeně přiznal svůj vztah k režimu a své důvody k jednotlivým činům. Zde laskavý čtenář promine, ale toto ponechám na přečtení knihy, protože se jedná o natolik zajímavou sondu do duše autora, že nelze nijak „přepsat“ obsah těchto myšlenek autora bez jejich pozměnění. Jen k tomu podotknu, že nic není černobílé.

Lékařské zákroky jsou v knize skutečně popisovány velmi podrobně, ovšem zase s ohledem na fakt, že se nejedná o učebnici neurochirgie, ale memoáry. Některé jsou veselé, některé ne, ale zas dopadnou dobře. A pak ty smutné ve všech ohledech. Jako narození děťátka s fatálním nádorem, kdy nezbylo než rodičům jen doporučit, aby se s malým rozloučili, že není pomoci. Život bohužel není pohádka jen s dobrým koncem a v lékařských pamětech to platí obzvlášť. Ovšem jiné příhody jsou zase veselé a vyprávění o objíždění různých setkání a konsilií k tomu jednoznačně patři.

Četla jsem výtky, že kniha stojí stylisticky za prd a k tomu výčet autorových pochybení v tomto ohledu. Inu, na této knize je velmi působivý prolog, kdy autor přiznává, že knihu začíná psát již jako velmi starý člověk v důchodu a že si uvědomuje své rezervy, ale i tak se vynasnaží co nejsvědomitěji předat své vzpomínky na časy minulé a lékařskou praxi, protože v tom vidí smysl. Sama musím říct, že knihu jsem četla už s vědomím existence úvodní výtky a problém tohoto se týkající jsem v textu nenašla. Naopak. I přes autorovu prosbu o toleranci pochybení jsem neměla co tolerovat a pokud to tam někde schované bylo, přes poutavost vyprávění jsem to nezaregistrovala.

Neurochirurgie je velmi zajímavý obor a za poslední století zaznamenala i díky lepšímu přístrojovému vybavení a výsledkům mnoha výzkumů a nalezením lepších postupů obrovský pokrok. I tak je však velmi zajímavé poslechnout si vyprávění, jak se v tomto oboru začínalo, jak lze chápat výroky pana doktora o řezničině a záchraně života bez ohledu na jeho následnou kvalitu a dopad doby na nalézání léčebných postupů a následné péče o pacienty. A jak se operuje ve sklepě s baterkou v zubech.

Nechte tedy ještě jednou promluvit jednoho velmi pozoruhodného starého pána, který má však stále co zajímavého vyprávět a i když se může zdát téma smutné, je v něm jako v každém lékařském oboru mnoho naděje. A ta je pořád potřeba.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s