Spadnout na dno. A znovu. A znovu.

Je lehké spadnout na dno. Pravdivé čtení, které by měl znát každý.


Christiana měla pěkný start do života. Hezké prostředí venkova, věrné přátele, svá milovaná zvířata. Mohlo by to tak hezky pokračovat, pokud by se její rodiče nerozhodli přestěhovat do Berlína a nezačít nový život.

A tím život Christianě a její setře skončit. Nebo alespoň ten, který do té doby znaly.

Šedé domy a nekonečné ulice plné zákazů berlínského sídliště nejsou nejzábavnějším prostředím pro děti, ono to není dobré prostředí pro nikoho.

V zápalu dospívání, získávání nových přátel i různých zkušeností, získává Christiana i zkušenosti s drogami. Nejprve začne nenápadně kouřit hašiš. Vždyť je to v pohodě. Pak se sjíždět různými prášky. Vždyť je to cajk. A nakonec heroinem. To je ohromně cool. A přece na tom nejsou závislí. Dávají si to jenom tak a mohou přece vždycky přestat.

O nic nejde. Nic nám necpi. Masňáku.

A o tom to přesně je. Nevyhraněná touha vymanit se z šedého prostředí tuctovosti a opakujících se scén života obyčejných lidí Christianu a její partu (všechny její party), ubíjí a drogy jsou cestou jak uniknout všednosti, která je každý den pohlcuje a kterou nenávidí více než nicotnost svých životů. Odmítají se podvolit většině a jejich každodenní úniky do tripu pro ně znamenají rebelii proti zažitým předsudkům.

Okolí zprvu nic nesleduje. Jejich dětí a žáků se přece tento problém týkat nemůže. A jaký že vlastně problém? Drogy?! Co to je?

Ale ten problém existuje a decimuje myšlení a tělo nejen mladé Christianě, ale i jejím vrstevníkům z party, přátele (nebo něco tomu vzdáleně podobného) získává jen skrz heroin a společně se nakonec prodávají na různých vyhlášených místech. Padají na dno pomalu a sami sobě celou cestu namlouvají, že nikdy neskončí tak, jako ty jiné trosky kolem nich. Neneenene. To my nikdy.

Heroin jim sebere i sebeúctu. Nakonec dají cokoliv komukoliv, jen aby ten mučivý absťák zmizel.

Ale on nezmizí nikdy. Už ne. Usadí se v hlavě, i když fyzicky se neprojevuje, psychicky se prosadí vždy.

Kniha stále patří mezi dost rozšířené a je skutečně málokdo, kdo by o ní nikdy neslyšel. A je to dobře. Číst si o kolotoči lží, odvykání, sebeklamu a porušování slibů je mnohdy až k zešílení. Často jsem toužila vytáhnout Christianu z příběhu, střelit jí zleva i zprava a zavřít ji za pevné dveře se špehýrkou jen na jídlo, aby se k droze nemohla dostat. Jenže takto to nefunguje a pokud se člověk rozhodne jít cestou sebezničení, jen málo je těch, kteří je strhnou zpět na stezku života. A to ještě musí feťák sám chtít. Málokdy skutečně chce.

Kniha není lehkou četbou, dle mého je však povinnou četbou pro nás všechny. Protože sejít na scestí je velice lehké. Vrátit se k normálnímu životu (ať už to znamená cokoliv) je možné jen málokdy.

A v těchto případech je vždy lepší se poučit z chyb někoho jiného, než to zažít na vlastní kůži.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s