Babičko, vyprávěj…

Viola vypráví o svých válečných i rodinných strastech bez výčitek a nenávisti. Události klade za sebe, jak se staly a popisuje hrůzy, kterým se jen těžko věří. Naproti tomu umí Viola vyprávět o své první lásce a dívčím snění tak, že jsem se u této části musela usmívat. Většina z nás si toto prožila, o to se nás Violin osud dotýká více. A já autorce děkuji za zprostředkování svých vzpomínek. Mnohdy hrůzných. Ale nikdy nesmí být zapomenuty.


Mengele je v souvislosti s tématikou koncentračních táborů vnímán ještě hůře, než démon pekel v souvislosti s náboženstvím. Proti Mengelemu a jeho laboratořím bylo navíc peklo příjemným místem a měnil by každý, kdo se mu dostal do spárů.

Vyprávění Violy Stern, tehdy mladého děvčete, je neuvěřitelně uvěřitelné a velmi nepříjemně pravdivé. Viola se vlivem válečných událostí a perzekucím vůči Židům dostala do spárů vyhlazovacích táborů postavených pro židovské i jiné rasově nepřijatelné obyvatelstvo a postupně si prošla několik takových hrůz. Příjemnou a logickou zprávou je, že přežila. Nepříjemnou, že musela projít několikerým peklem tam i zpět. Každý z koncentračních táborů v ní nechal nesmazatelnou stopu lidské hrůzy a utrpení. Nejen ze strany Němců, ale bohužel i ze strany jiných uvězněných Židů. Pocit moci dělá z lidských bytostí stvůry schopné všeho pro získání mizivých a nicotných výhod.

Viola vše vypráví bez zbytečného patosu, vzpomíná na krásné dětství v rodném městě, na nádherné chvíle s rodinou i první lásku, první hrozby i šok z bezpráví, které všeobecně zavládlo. Přátelé se stali lhostejnými lidmi, blízcí lidé záhadně mizeli bez vysvětlení a vše krásné zahalila temnota strachu. Pak přišel první příkaz k transportu a nastalo peko. Viola postupně ztratila kontakt a povědomí o své rodině a celé roky žila v bolesti a nejistotě.

Vše se nakonec nachýlilo ke svému konci, ale spravedlnost bylo naivní čekat. Jen klid a mír. Ať už jen zdánlivý, Viola už nemusela žít ve strachu ze smrti.

Při čtení Mengeleho děvčete jsem nemohla být lhostejná. Violiny rané vzpomínky byly tak příjemně děsivě povědomé. Poblouznění z prvních upřímných citů a lásky, pocit bezpečí v rodinném kruhu. Pak náhlé vytržení a pád do koloběhu transportů. I při čtení v autobuse jsem se neubránila podvědomému nevěřícnému pokyvování hlavou. Nemohla jsem věřit příběhům z Mengeleho dílničky hrůz. Ale tohle nemohl nikdo vymyslet. Tak chorý nebyl nikdo. Jen architekt hrůzy, jehož jméno se z hrůzou skloňuje dodnes.

Mengeleho děvče není lehkým čtením. Ale je srozumitelným. Violiny vzpomínky jsou psány jednoduše a popisují věci tak, jak byly. Patří mezi knihy, které by si měl přečíst každý a nikdy nezapomenout. Viola při vyprávění části svého života působila zřejmě jako jedna z babiček a v příběhu sama několikrát zmiňuje, že část hrůz svěřila i své rodině, která měla veliký problém je přijmout. Nikdo nechce slyšet vyprávět svého milovaného cokoliv takového. Ale stalo se to. A čím více takových babiček promluví, tím více má lidstvo naději posunout se dále od opakování dějin.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s