Drž hubu, když nevíš, o čem mluvíš!

Kniha Normalizované životy autorů Adama Drdy a Mikuláše Kroupy je velmi těžkým čtením. Jedná se o knihu vzniklou na základě projektu Příběhy 20. Století, tvůrci se rozhodli část natočených rozhovorů pro televizní cyklus převést do knižní podoby. Vybrali několik důležitých příběhů, odpovídající fotodokumentaci a nechali příběhy z dob minulých pokračovat dál. Nalezneme v nich mnohé. Stud. Odpor. Hrdost. Často selektivní ztrátu paměti. Bagatelizaci. Daň nepěkné doby.


Ano, i tuto krásnou větu z nadpisu jsem si vyslechla, přečetla či jinak vstřebala na adresu hodnocení své osobnosti, když jsem se opovážila zpochybnit nostalgické vzpomínky na blahobytný život před rokem 1989. Jistě, některým jistě lépe bylo, jako obyvatelka Ostravska se s tím setkávám více, než je mi milé a jen těžko mohu kohokoliv obviňovat ze lži, když vím, že ten naštvaný člověk v principu opravdu nelže. Akorát, že selektivní paměť je zrádná, a to na obě strany.

Velmi vtipný byl jeden z normalizačních nostalgiků, který jen viděl, že tuto knihu čtu a už mě okamžitě začal napadat. Je vidět, že tato doba stále vzbuzuje emoce a jisté pohnutky ve vzpomínkách a svědomí lidí. A já se jako správný porevoluční spratek, co ví přece úplné prd, rozhodla, že se na to podívám opět blíže.

Protože když je vám těch kouzelných 30+, pro generaci pod vámi jste zapšklá ropucha, co jim závidí mládí a pro generaci 50+ zmetek, kterého je stále nutné poučovat. Čest těm, co to nedělají. Je vás naštěstí pořád víc.

Každopádně jsem odkázaná při zkoumání dob minulých na vzpomínky někoho jiného. Díkybohu lidová slovesnost už nějaké to desetiletí nehraje prim a já mohu sáhnout i po dalších zdrojích a jeden z nich je báječný Adam Drda spolu s Mikulášem Kroupou. Kniha je souborem reportáží a rozhovorů na motivy televizního cyklu dokumentů Příběhy 20. Století, jejichž část se pánové rozhodli převést do knižní podoby. Kniha má sice trochu nešťastný formát na nošení s sebou, ale ona to neměla být lehká četba, tak lze tvůrcům formát přírodopisu základní školy 8. ročníku snadno odpustit.

K obsahu samotnému. Kapitolu po kapitole svazek rozebírá život za normalizace. Obyčejní lidé s různými osudy, smutnými i šokujícími. Zaobírá se „protestem“ umělců proti Chartě 77. Lze zde nalézt výpovědi skalních komunistů, kteří by dobu hned vrátili, protože jim dobře bylo a to moc. Sice na úkor někoho jiného, jak ukazuje výpověď estétka Ulče, který si neváhal výhodně odkoupit zabavené Volvo kardinála Tomáška, což mu nalomilo vaz i u soudruhů kolegů, ale i tak se až do smrti považoval za obdobu Jamese Bonda a byl vždy připraven vstoupit i po roce 1989 do služeb státu k získávání informací. Naštěstí o jeho metody již nebyl zájem.

Velmi smutnou kapitolou je výpověď gaye a lesby, kteří prožili starost státu o jejich sexuální život. Zažili si kvůli tomu mnoho perzekucí a komplikací, pocitů hanby a popírání sebe sama. Zbytečně. Dodnes musí bojovat s předsudky okolí, které si normalizační generace odnesla i do těchto časů, že homosexualita je výstřelek, nemoc, úchylka. Fakt není.

Stejně jako příběhy politických vězňů. Jeden odpálil sochu Klémy Gottwalda, ten si trest odseděl celý i s úhradou škod a pak jemného pána, který už nevydržel poměry v našem státě a chtěl utéct do západního Německa. Kvůli nemoci dítěte se však vrátil a režim si na něm smlsnul. Dostal deset let v Minkovicích. Zdravíme závod Preciosa a gratulujeme k nedávnému ocenění za dobrou práci. Jistě zaslouženému. V knize však nalezneme šokující výpověď o příšerných pracovních podmínkách, stálé nebezpečí vážných zranění a vykořisťování vězňů.

Neuvěřitelným je životní příběh Julia Augustina Vargy, který ač těžce nemocný a znetvořený nevyléčitelnou nemocí, dokázal se skrze víru a církev stát postrachem StB. Mladý muž kolem sebe sdružoval mnoho lidí a dával jim naději. Státní bezpečnost na něj byla krátká. Dlužno říct, že za svůj zubožený stav vděčil také režimu, který nedovolil jeho rodičům, aby jej mohli odvézt na západ za léčbou, která by progres příšerné nemoci zpomalila. Zemřel ve 33 letech jako legenda v katolických kruzích i mimo ně.

Je zde možné nalézt i jména dosud známých a publikujících novinářů, kteří v tisku chválili dělnickou třídu a pluli na demonstranty za lidská práva bité příslušníky SNB. Některá jména mě bolí. I s tím vědomím budu tyto publicisty číst dál. Ale už je to tam.

Normalizace nebyla dobrým obdobím. Režim už nepotřeboval používat represe a monstrprocesy let padesátých, protože lid si je pamatoval a sám upravoval své chování, aby se to znovu nespustilo. Rok 1968 byl také dostatečně výmluvný a soudruzi hlavně chtěli, aby měli všichni klid na práci a nikdo moc nikam nic nevystrkoval. Pro některé to asi bylo ideální, nic jiného neznali a změna pořádků roku 89 je vyděsila, stejně jako já znám jenom dnešní svět, kde mohu vyvěsit toto psaní a nikdo mě ve tři ráno nepřijde vytáhnout z postele ani mě nepředvolá na úřad, aby se mi vysmíval a vydíral mě. Nebo přímo vyrazil z práce bez pardonu. Nemůžu si pomoci, nějak mě to nemrzí, že to neznám a nedokážu to plně docenit, jak to bylo super.

Kniha není odsudkem ani jednoho ze zúčastněných (dobře, tak estébáka Ulče jo, ale ten byl fakt příšerný člověk a pan Jaroslav Ondráček se v rozhovoru tak nějak odepsal sám), předkládá dobu, jakou byla a upozorňuje, že to nebylo dobré. Ukazuje spojnice i do dnešní doby a vykresluje zrádnost období normalizace. Lidé byli tvrdě perzekvování stále, režim likvidoval nepohodlné občany stále stejně tvrdě, ale už to nebylo tak na očích. Lidé se ztráceli, ale bez humbuku. Umírali za zdmi vězení, ale potichu, bez poprav. Už nebyli Horákové, Slánští. Ne. Jen ticho. Smutek. Mizení.

O normalizaci se těžko mluví, aby se nikdo nenaštval. Je to jedno z období, které jsme nedokázali jako národ reflektovat, takže tato nikdy neuzavřená vrátka stále vypouštějí smrad zatuchlého svědomí. V knize je dobře řečeno, že po samotné revoluci byla vidina odsouzení těch zlých komunistů. Jenže on byl v KSČ ten hodný strýček, tu hodná tetička nebo náš tatínek, ti přece nikdy nikomu neublížili, ty nesmí nikdo soudit! A sami oni mají najednou při konkrétních dotazech mezery v paměti.

Kniha není odsudkem, proboha, to ne. Také nechci přistupovat k problému jako soudce, protože ono se to mluví, když teď víme, jak to dopadlo, ale tenkrát to nikdo nevěděl, že stačí ještě pár let vydržet. To netušil nikdo. Estébáci a straníci se činili pořád a šli na to chytře. Přes děti, živobytí, milované. Pak nebyl čas na hrdinství. Buď ohnout hřbet a stále ustupovat nebo skončit v kotelně. To si mohl dovolit málokdo a je to pochopitelné. Ale musí se o tom mluvit. A nelhat (pero držel, ale nepodepsal!).

Kniha Normalizované životy o tom nejenom píše, ale předkládá i bohatou fotodokumentaci ilustrující bezútěšnost doby. Články jsou plné osobních zpovědí a upřímných slov. Autoři upozorňují na nelehkou pozici zpovídaných, kteří svůj stud maskovali i ztrátou paměti. Někteří pro jistotu nemluvili vůbec, což je snad ještě horší. Ale ke všemu dodávají vysvětlení, nic nenechávají bez vysvětlení ležet jenom tak. A to je moc důležité. Každý zpovídaný, který byl ochoten vstoupit do nelehkého rozhovoru s autory projektu, si zaslouží úctu. Jde s kůží na trh, ať už s jakýmkoliv pohledem. Ale vymezil se.

Měli bychom taky. Všichni. Ať už je jasné, komu bylo líp. A přestane se o tom už konečně lhát.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s