Michel de Montaigne
„Naším velikým a slavným vrcholným dílem je vhodně žít. Všechny ostatní věci jako kralování, hromadění bohatství, budování jsou nanejvýš dodatky a drobné prostředky tohoto díla hlavního.“
Myšlenkový proud, který se, mimo jiné, na hranici a limity vědění soustředil, byl renesanční skepticismus. „Ke skepsi na tomto poli podněcoval objev světa, který překračuje sféru jevů – například světa atomů – a odtud vyplývající kontroverze o povaze tohoto světa.“ Montaigne poukazoval na relativnost vědění a mínil, že nezdar jednoho se může proměnit ve zdařilost jeho následovníka a co se nepodařilo odhalit v jednom století, podaří se odkrýt ve století následujícím. Mezi učence řadící se ke skepticismu patřili Robert Boyle, Joseph Glanvill či John Locke, kteří vydávali eseje po vzoru Michela de Montaigna.
Skeptický postoj byl také ovlivněn vynálezem knihtisku, jehož zásluhou se šířilo mnoho knih a novin, a tak si lidé začali uvědomovat nesmiřitelnou rozlišnost v popisech událostí. Zpochybňovat se také začaly cestopisy. Jedni cestovatelé začali obviňovat druhé z nepřesných popisů krajin a zemí, z přebírání starších textů dřívějších cestovatelů nebo byli jiní autoři přímo označeni za lháře, kteří popisovanou zem vůbec nenavštívili. „Ať už v 17. století došlo či nedošlo ke krizi, jisté je, že panoval pocit krize.“
Pro francouzského filozofa Michela de Montaigne je charakteristický skepticismus. „Skepticismem chtěl uniknout ze zajetí fanatických vášní.“ Roku 1571, odešel z veřejného života (byl dvakrát zvolen starostou v Borveaux) a začal se věnovat práci na Esejích. V tomto období náboženské nesnášenlivosti a neúčinného politického vedení (tento pohled živil Montaignovu skepsi) se autor obrací do svého nitra a píše Eseje. Myslitelé navazující na Montaignovo učení vynaložili mnoho sil na seřazení tohoto díla do zapadajícího seskupení, nejvíce je dílo děleno na 3 části. První část je stoická (po roce 1570), druhá skeptická (kolem roku 1575) a třetí epikurejská (mezi lety 1578 – 1592). Eseje jsou „volné úvahy o světě, o životě, o člověku, a především o sobě samém. „Již řadu let mám výhradně sebe samého za cíl svých myšlenek, kontroluji a sleduji jen sebe; a jestliže prostuduji i něco jiného, je to jen proto, abych to ihned vztáhl k sobě, či lépe řečeno, obrátil v kus samého sebe.“
Skepticismus byl Montaignovi metodou, která nás má vést k nalezení pravdy, naučit nás spoléhat se pouze na vlastní rozum, a ne se zaslepeně podřizovat autoritám. „Základem Montaignova skepticismu je právě snaha všechno si ověřit, všechno samostatně rozumově hodnotit, nedůvěřovat žádným dogmatům a tezím, i když jsou obecně uznávány a mají mnohasetletou tradici.“ Uvědomění si svého nedokonalého poznání chápe Montaigne jako proces. Jediné, čeho lidé podle Montaigna mohou docílit, je přiznání si své nevědomosti a slabosti.
Montaigne byl ovlivněn objevením Nového světa. „Náš svět si nedávno objevil bratra, totiž další svět, a kdo nám zaručí, že to bude poslední z bratří, vždyť přece až do této chvíle ani o tomto světě neměli zdání ani démoni, ani Sibyla, ani jsme jej netušili my.“ Nový svět přirovnává k děcku, které nebylo potřeba Evropany vychovávat ani ovládat, a přesto překypovalo nádhernou přírodou, zvířaty a lidmi nadanými myšlením. Všechny kladné vlastnosti Indiánů jako zbožnost, zachovávání zákonů, dobrota, štědrost, čestnost či upřímnost se staly terčem evropských kolonistů. Montaigne na konci kapitoly O kanibalech trefně vystihuje způsob myšlení Evropanů: „Tohle všechno nezní zrovna špatně: ale co je to platné, když nechtějí nosit naše kalhoty.“
Montaignovo zalíbení v antické hodnoty starověkého Řecka a Říma je zřejmé z vyjádření lítosti nad skutečností, že Nový svět nebyl objeven Alexandrem či jinými starověkými Řeky a Římany. „Nelíbí se mi, že je nepoznali Lykurgos a Platón, neboť se mi zdá, že to, co u těchto národů spatřujeme přímou zkušeností, přesahuje nejenom veškerá líčení, jimiž básnictví vykrášlilo Zlatý věk a všechna jeho vymyšlená znázornění blaženého lidského údělu, nýbrž i samotné pojmy a touhy filosofie.“ Míní, že v případě objevu Řeků a Římanů by nové země byly zušlechťované a posílené, vzájemně schopné se od sebe učit a zlepšovat své ctnosti. „Použili jsme naopak jejich nevědomosti, abychom je podle příkladu a vzoru našich vlastních mravů snáze oblomili v zrádnosti, prostopášnosti, lakomství a nelidskosti a krutosti všeho druhu.“ Tyran „vždycky přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti.“ Montaigne Indiány a novou zem někdy až přehnaně velebil, vyzdvihoval čistý svět objevených národů a zasazoval je do kontrastu se zkaženou Evropou.
Montaigne v Novém světě nikdy nebyl. „Místo toho říká, že se spoléhá na svůj hlavní zdroj, svého sluhu, a na další námořníky a kupce, a také na Indiány, s kterými osobně mluvil.“ Vidíme tedy pohled na Nový svět z pozice podřízeného, kterým Montaignův sluha je. V Eseji O kanibalech nenalezneme přímou Montaignovu reakci na Nový svět, ale klasifikující utopickou představu se zděšeným odporem ke krutosti. Tuto představu nám zprostředkuje jeho francouzský sluha, jehož názory jsou ovlivněné postavením sluhy ve společenské struktuře. Montaigne svého sluhu považoval za člověka prostého a neotesaného a tudíž důvěryhodného. Takoví lidé si nemají z čeho vymýšlet a neposkytují prostor pro dohady. Naopak lidé s hermeneutickými a étorickými dovednostmi typickými pro renesanční učenost, narušují reprezentaci toho, co viděli, a Montaigne naznačuje, že vzdělanci se podobného narušení prakticky nemohou vyvarovat.
S objevením Nového světa je také spjata Montaignova pochybnost v jistotu vědění. Jisté příčiny omezení viděl i ve vybavenosti člověka. Lidskou vrozenou prapůvodní nemocí je domýšlivost, která lidem nedovolí si připustit vědomí toho, že žijí v posledním poschodí příbytku tak vzdáleného od nebeské klenby, a nechá je žít v představách, že mohou srážet Nebesa k jejich podnoží. Mezi chybami, kterých se lidé také dopouštějí je, „že každý nazývá barbarstvím vše, nač není sám zvyklý: jakož se vůbec zdá, že nemáme jiné měřítko pravdy a rozumnosti než příklad a představu názorů a obyčejů země, v níž žijeme.“
Výsledkem lidského hledání pravdy může být dle Montaigna její nalezení nebo zjištění, že pravdu nalézt nelze či tvrzení, že pravda je stále hledána. Skeptikové zastávají názor, že pravdu stále hledají. Tvrdí, že ti, kdo si myslí, že pravdu našli (epikurejci, stoici) se klamou. Klamou se podle nich ale i ti (stoupenci Akademie), kteří si myslí, že ji nalézt nelze.74 Jediným východiskem v hledání pravdy je tedy skepticismus. Skeptici „užívají svého rozumu, aby zkoumali a rokovali, nikoliv však, aby rozhodovali a volili.“
Zdroj textu:
Objevení Nového světa a proměny renesanční filosofie a vědy, autor: Barbora Hertlová, bakalářská práce, Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filosofická
Podcast by Pepik Hipik 