Jednou ze senzací, které Praha zažila v roce 1908, byl pobyt indiánského chlapce Čerwuiše. Přivezl ho sem cestovatel Alberto Vojtěch Frič, aby ho vyléčil ze záhadné choroby a zároveň ho mohl „demonstrovat“ jako živou ukázku svých výzkumů.
Mezi nejslavnější české cestovatele začátku 20. století patřil etnograf, botanik a fotograf Alberto Vojtěch Frič (1882–1944). Synovi z významné pražské rodiny se pro jednu z jeho vášní dostalo přízviska Lovec kaktusů. Když se pohyboval v oblasti horního toku řeky Paraguay, dostal se i ke kmeni Čamakoků, který decimovala blíže neznámá nemoc.
Způsobovala hlavně zesláblost, přičemž krvácení ze střev a vředy v konečníku nešlo pro nedokonalost přístrojů místních lékařů podrobněji vyšetřit. Frič kdysi jednomu z členů kmene zachránil život, a tak byl u Čamakoků uctíván jako velký učitel, i když mu tehdy bylo sotva 25 let. Říkali mu Dlouhý lovec (Karai Pukú), snad díky jeho pro indiány nezvykle vysoké postavě.
I když s sebou kvůli svým botanickým zájmům po Jižní Americe vozil i mikroskop, pomoci nemocným indiánům se Fričovi nepovedlo. Nemoc neustupovala, a proto se roku 1907 vydal s Fričem do Prahy v roli „pokusného králíka“ syn náčelníka Čerwuiš Piošád Mendoza, věkem někde mezi patnácti a dvaceti lety. „Před naším odjezdem byla svolána velká porada starců a bojovníků kmene Čamakoko, ale já na ni nebyl pozván. Bylo mi to sice divné, ale nebylo kdy nad tím přemýšlet. Mnohem později jsem pochopil, že na té poradě dostával vyslanec kmene tajné instrukce, jak prozkoumat všechna tajemství bělochů, aby, vrátí-li se živ, mohl poučit svůj lid,“ napsal o okolnostech odjezdu Frič.
Původně chtěl nechat Čerwuiše vyšetřit jen někde v Jižní Americe, v Asunciónu nebo snad v argentinském Buenos Aires, ale ceny za ošetření vesměs přesahovaly Fričovy finanční možnosti. Protože už potřeboval odjet do Evropy (jeho cílem byl amerikanistický kongres ve Vídni), vzal Čerwuiše na loď jako svého sluhu, na cestu „z Pacheca do Pacheca přes Evropu“. Na palubě lodi si Čerwuiše oblíbili zejména kuchaři, a tak mladý Indián, během plavby stačil hezky přibrat, ačkoli stále trpěl krvácením. Měsíc strávili ve Vídni, kde bydleli u Fričovy sestry. Účastnili se zmíněné vědecké akce a v srpnu roku 1908 dorazili do Prahy. Čerwiuš, stále trpící nemocí, stále při chuti a stále přibírající se tu s Fričem ubytoval v pronajatém bytě v Náplavní ulici.
Alberto Vojtěch Frič
Alberto Vojtěch Frič se narodil dne 8. září 1881 v Praze jako syn známého právníka a náměstka primátora. Jeho matka pocházela z bohaté rodiny v Roudnici. Jeho otec byl skromný člověk a nebylo v něm ani stopy po nějaké dobrodružnosti, která se v tak velké míře projevila u jeho syna. Alberto Vojtěch Frič byl již jako dítě neobyčejně samostatný, originální a vybojovával si svůj vlastní směr života. A proti všem měšťáckým tradicím, intrikám a dogmatismu byl nucen bojovat celý život. Jednou jako malý chlapec chtěl s kamarády potrestat celníka, který jim bránil v pašování vajec. Tak si opatřil svůj první kaktus, o který se celník popíchal, když mu udeřil do tašky v domnění, že skrývá vejce. Tato příhoda je však důležitá proto, že právě tak získal svůj první kaktus a objevil krásu cizokrajných rostlin. Začal shánět další, což ale nebylo nikterak lehké. Za nějaký čas shromáždil sbírku, kterou mu však známí nechali zmrznout. Po této zkušenosti se rozhodl poznat rostliny přímo v jejich domovině.
Jeho první cestu do Jižní Ameriky mu zčásti zaplatil jeho otec doufaje, že takováto cesta jeho syna vyléčí z podobných aktivit. Dosáhl ale pravého opaku. Alberto Vojtěch Frič zamířil do Brazílie. Lákaly ho oblasti, kde se již ztratilo mnoho zkušených cestovatelů, místa, kam se neodvažovali ani Brazilci. Na cestě se zaměřil na studium tropických rostlin. Po návratu do Prahy uspořádal úspěšné přednášky a ihned plánoval proti vůli rodičů další cestu. Na tu se vydal již mnohem lépe připraven. Chtěl se seznámit nejen s rostlinstvem, ale i objevovat neznámé světy a poznat tamní domorodé obyvatelstvo. Pravděpodobně jako jedinému Evropanovi se mu podařilo navázat se zdejšími Indiány kontakt, vniknout do způsobu jejich myšlení, spřátelit se s nimi a získat mezi nimi autoritu.
Ameriku navštívil A. V. Frič celkem osmkrát. Při přípravě cest samozřejmě narážel nejen na byrokratické překážky, ale i na finanční problémy, a tak se rozhodl získat prostředky na cesty prodejem kaktusů. Stal se v té době snad největším znalcem americké flóry a je objevitelem mnoha druhů kaktusů. Vyznal se v mnoha oborech, avšak jediné, co mu scházelo byl talent obchodní, a tak byl často při svých obchodech ošizen. Jeho cesty ale narušila první světová válka. Rakousko-uherská armáda nezapomněla na svého odvedence, Fričovi se ale nakonec podařilo zprostit se pro něj nenáviděné povinnosti. Válku byl nucen přečkat ve své vile na Božínce. V té době nemohlo být ani řeči o výpravě do cizích krajů i z toho důvodu, že jeho úspory se rozplynuly v inflaci.
Po válce se Frič oženil s Dragou a v roce 1922 se jim narodil syn Ivan. Ze své poslední cesty se vrátil v roce 1929. Z cest přivezl nejen obrovské množství rostlin, což nelibě nesla např. erfurtská firma zabývající se jejich prodejem, ale i velké množství etnografického materiálu, který věnoval muzeím. Ten se však ve velké většině nezachoval do současnosti. Po návratu z poslední cesty konal různé pokusy s rostlinami. Pro tyto se později uvolnilo v jeho sklenících místo po zmrznutí přibližně 30 000 velkých kaktusů a několika set tisíc semenáčků v roce 1940. Byly to pokusy hybridizační, ozařování rtuťovou lampou, pokusy s užitkovými rostlinami. Prováděl šlechtění a křížení plodin, farmakologické výzkumy a podobně. Objevil způsob, jak pěstovat sóju ve středoevropských podmínkách, tento nesmírně užitečný výzkum ale upadl v zapomnění. Dělal pokusy i se zvířaty, avšak jednal s nimi citlivě jako s živými myslícími tvory, které měl rád. Některé přírodovědné pokusy dokonce prováděl Frič na sobě. Činil tak z vědeckých, ale i z finančních důvodů. Zabýval se problémy stárnutí, sestavil také několik slovníků indiánských řečí. Měl rád lidi a zastával se vždy těch, kterým bylo ublíženo. Proto měl i mnoho nepřátel. Je však třeba přiznat, že mnohá nepřátelství si zavinil sám svojí svéráznou povahou.
Při snaze o publikaci svých výzkumů narážel na nepochopení, nezájem a odpor. Tento možná největší přínos Alberto Vojtěcha Friče lidské společnosti nikdy nebyl doceněn a pochopen. Mnohé výzkumy se ztratily ve víru války, některé také proto, že si Frič nedělal moc starostí s dokumentací. Druhou světovou válku nesl Frič velmi těžce. Jeho stanovisko k expanzivní politice Německa bylo jednoznačné a stavěl se proti fašismu statečně. Neshody s fašistickým Německem měl již v roce 1935. Konce války se však nedožil. Tento velký botanik, cestovatel, etnograf, humanista, vědec a statečný člověk, kterého nezlomilo ani gestapo ani lidská hloupost a byrokracie, se kterou musel celý život bojovat, zemřel v listopadu 1944 na následky tetanu. Věděl, že jej Indiáni léčí pomocí kurare – jedu, který používají na otrávené šípy. Lékaři mu však nedovolili takovýto způsob léčby použít.
- O záhadné nemoci kmene Čamakoko a Indiánu Čerwuišovi
- Prostě Červíček: Jak cestovatel Frič přivezl do Prahy Indiána
Podcast by Pepik Hipik 