„Ani jsem mu neřekla, že ho mám ráda….“

České dějiny, a nejenom ty, jsou plné rozporuplných osobností. Některé je jednoduché nesnášet už od prvního pohledu stejně tak, jako jiné obdivovat od první zmínky. Ale jsou také lidé, kteří se ne vlastní vinou ocitli v „šedé zóně“. Kteří byli poblíž těch, kterými je stále opovrhováno pro jejich bezcitnou vypočítavost. Ale lze vinit někoho jen proto, že se zamiloval do nesprávného člověka nebo se narodil do odmítané rodiny? Zpověď manželky Rudolfa Slánského poskytuje na některé z těchto otázek odpověď.


„Slánský je stejně můj oblíbený politik,“ řekl můj nastávající a zvláštně se usmál. „Je totiž důkazem, že na každého jednou dojde,“ dodal s podtónem naděje. Pamětliva procesu s Horákovu a Slánského úlohy v režimu, který pomáhal budovat, jsem věděla, že má pravdu. Nakonec, tohoto názoru nebyl sám a hlášky tehdy politicky stíhaných na adresu procesu: „Je to dobrý, už se vraždí soudruzi mezi sebou!“, nelze zapomenout, zase na druhou stranu, o tom tato kniha není.

Knih o Slánského úloze v odboji, smrti jeho přítele Jana Švermy, budování republiky a „demokracie“ po roce 1945 a blízkém vztahu ke Klementu Gottwaldovi, je více než dost. A klidě by jich mohlo být více, protože je potřeba na to nezapomínat. Ale tato je o něčem jiném.

Jsou to vzpomínky člověka, který Rudolfa Slánského miloval, žil pro něj a s ním, porodil mu tři děti a nesl statečně represe spojené s jeho novou stranickou úlohou až do roku 1989, kdy poté mohl volněji vydechnout, ale klid v sobě nalézt již nedokázal. Paní Josefa Slánská, statečná žena, kdysi budovatelka socialistických ideálů, inteligentní žena a bojovnice na mnoha frontách. Před světovou válkou se s Rudolfem Slánským poznala na jedné demonstraci a poté již pokračovali v ilegální činnosti pěkně pospolu. Následovala jej až do Moskvy, již se synem, pracovali spolu v rozhlase, žili byli se svými socialistickými soukmenovci a snažili se dívat hrdě dopředu k lepší budoucnosti. I když únos dcery Nadi jim zkalil společné štěstí, statečně bojovali až do kapitulace Německa a hrdi se vrátili do své vlasti.

Zde Rudolf Slánský pokračoval v budování režimu, kterému věřil a svými ideály… Už dost. Paní Josefě Slánské její nadšení věřím, konec konců, kdo se o problematiku zajímá, moc dobře ví, jaký rozkol ve straně 50. léta způsobila a jak si soudruzi v boji o blaho a moc přestali rozumět, když šlo o blaho hlavně jejich. A protože paranoidní Stalin hrál stále prim, začalo se jednat a Rudolf Slánský sakra dobře věděl, co všechno se pro to musí udělat. Nedávné výročí vraždy pí. Milady Horákové, dalších tří jejích kolegů a mnoho odsouzených a dále zavražděných v tomto procesu v roce 1950 nebo i v jiných návazných, budiž důkazem, že Slánský čisté svědomí neměl. Paní Josefa Slánská navíc ve svých vzpomínkách hluboce obdivuje Šmerala a soudruzi již brzy po jeho smrti na něj začali plivat, hlavně drahý Gottwald. Jenže ani Slánský svému osudu neutekl a jeho osobně si Stalin vybral jako ústřední postavu procesu, který svou debilitou měl obdoby jen v jiných takových procesech. Kdo neslyšel, doporučuji přehrát si nově nalezené záznamy procesu, odsouzení s vidinou naděje pro své rodiny i sebe odříkávají kraviny z rukou StB jako básničku. A bylo to na nic.

Režim, který budovali a pro který měli na rukou krev a svědomí černé, je semlel. Jenže karma zdarma není a já pořád paní Slánské ani jejich již nyní pouze dvěma dětem jejich osud přát nedokážu. Protože se provinili pouze tím, že milovali člověka, jež se stal terčem pro své postavení a činnost. Byl jejich manželem a otcem a to jim podlomilo zdraví a pro paní Slánskou to bylo kruté vystřízlivění z ideálů socialismu. Věznění na Ruzyni, kdy sama přiznává, že i přes všechno hrůzu měla mírnější zacházení oproti jiným za zdmi, utrpení dětí, kdy malá Marta neměla ponětí, co se děje, proč je všechno jinak a proč všechno to utrpení a nenávist musí náhle snášet a starší syn Rudolf, který se zatnutými pěstmi musel vydržet úplně novou situaci a hezky rychle dospět.

Celá rodina prošla krutým vystřízlivěním, týráním jiných soudruhů, trpěním brutálních schválností a podívali se do očí smrti. Tragické je poslední setkání paní Slánské a jejího manžela, kdy šel poté na smrt a ona netušila nic. Byla tak zničená, že se dokázala pod dohledem příslušníků jen tupě dívat na svého muže, který trpěl, trpěl a trpěl a ona už ničemu nerozuměla. Když ji odváděli a ona mu nebyla schopna ani říct, že ho má ráda, měl viset na pletivu, které je oddělovalo tak, že se nemohli ani jeden druhého dotknout prsty a pouze už vyl. A ona jen odešla. Neměla sílu na nic víc.

Vzpomínky na Rudolfa Slánského, okolnosti kolem jeho popravy a procesu a následný život „po něm“ nejsou faktografickým čtením o procesu, nejedná se o biografii jako takovou ani o ucelené čtení o zločinech komunismu. Je to čtení o jedné rodině, vdově, která přišla ze dne na den o všechno, čemu věřila a nikdy už nic nemohlo být jako dříve. Vzpomíná na svého manžela s láskou a to plným právem. Milovala jej pro to, kým byl, ne pro to, kým se nakonec stal. Samozřejmě, v těch několika letech asi nějakých výhod postavení svého muže požívala, ale zase tak slavné to nebylo a již tenkrát si uvědomila, že to na narozeniny a výročí nepřejí jejich rodině, ale jeho funkci. A to je vratké.

I tak události roku 1951 pro ni byly jen těžko pochopitelné. Rozumím jí. Viděli jste někdy rozhovor s manželkou Garryho Ridgwaye? Vraha od Zelené řeky? Byla s ním 13 let, 13 let byla jeho ženou a neměla nejmenší tušení, jaký její manžel je a co dělá jiným lidem. Ona ho jen milovala a obdivovala a on na sobě nedal znát, jaká je stvůra. Nemám jediný důvod paní Slánské nevěřit, naopak. Činnost její i jejich dětí v disentu je více než jasným důkazem, že to byli a jsou jasně uvažující lidé. Jen si režim vybral za oběť je, jako mnoho jiných dříve i později. A oni jen neměli tušení, co jejich otec doopravdy dělá. To nevědělo mnoho rodin soudruhů.

Pro zájemce o knihu jen uvádím, že je psána v první osobě a rozhodně doporučuji v průběhu jejího čtení aktivně vyhledávat další materiály k doplnění. Vzpomínky paní Slánské vyjasňují rozhovory s její dcerou, která se stala po revoluci úspěšnou podnikatelkou a vypráví některé příhody ze svého pohledu. Dále i záznamy procesu se Slánským jsou výživné a dokreslí atmosféru doby. Na konci novějšího vydání knihy je fantastický doslov p. Igora Lukeše z Bostonské university. Právě to, na co mnozí čtenáři po přečtení knihy žehrají, že tam chybí, uvádí na pravou míru a sám přiznává, že memoáry mají dost velké díry, ale také srozumitelně vysvětluje proč. Kniha poté opravdu dostane jiný nádech.

Zpráva o mém muži je šílené čtení a není to na jedno přečtení. Pro pochopení doby, činů i motivů jednotlivých aktérů je opravdu potřeba zkusit se podívat na vše očima člověka první poloviny minulého století.

Rudolfa Slánského na konci knihy mít rádi nebudete, aparát jej semlel tak, jak jej pomáhal nastavit on sám. Ale alespoň já jsem cítila velký obdiv k jeho rodině, která si prošla peklem tam a zpět a stále se dívala kupředu. O to horší to pro paní Slánskou bylo, že ti, které považovali za přátele a spolubojovníky, bojovali pak hlavně proti všemu, čemu věřila.

Ale i ona pak dokázala jít s hlavou vztyčenou.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s