Proč chirurgové nosí roušky?

Je to vlastně docela zajímavá otázka. Chirurgové tráví hodiny na operačních sálech, kde si pečlivě myjí ruce, používají sterilní nástroje, rukavice, čepice a roušky. Člověk by skoro řekl, že mají nějaký důvod. A ten důvod je překvapivě prostý: existují mikroorganismy a chirurg nechce své mikroorganismy dostávat do otevřené operační rány pacienta.

Když chirurg mluví, dýchá, zakašle nebo kýchne, uvolňuje do okolí částice z dýchacích cest. Některé mohou obsahovat mikroorganismy. Rouška proto funguje jako jedna z bariér, která omezuje jejich šíření směrem k pacientovi a sterilnímu operačnímu poli.

Když se stejný princip použije mimo operační sál, například během epidemie respirační infekce, najednou se objevuje argument: „Rouška nefunguje!“ Ale je tomu tak? Může kus materiálu na obličeji vytvoří magickou neproniknutelnou zeď, přes kterou neprojde jediný virus?

U respiračních infekcí je důležité především to, kolik infekčních částic se dostane do okolí, jak velké jsou částice, jak dlouho člověk pobývá v prostoru, jak je prostor větraný, jak dobře ochranná pomůcka sedí a kdo ji používá. A také je potřeba rozlišovat mezi chirurgickou rouškou a respirátorem.

Chirurgická rouška není určena k tomu, aby dokonale utěsnila obličej a poskytovala maximální ochranu před vdechováním aerosolů. Její význam je mimo jiné v omezení šíření částic z nosu a úst – tedy v kontrole zdroje infekce. Respirátor typu FFP2 nebo FFP3 je naopak konstruován tak, aby při správném nasazení a utěsnění obličeje výrazně omezoval vdechování částic.

Takže argument „chirurgická rouška není respirátor, proto roušky nefungují“ je asi stejně přesvědčivý jako tvrdit, že bezpečnostní pásy nefungují, protože nejsou airbag.

A pak tu máme ještě někoho kdo tvrdí, že viry neexistují.

Celá moderní chirurgie, mikrobiologie, virologie, epidemiologie a infekční lékařství stojí na desetiletích experimentů, kultivace mikroorganismů, mikroskopie, sekvenování genetického materiálu, laboratorní diagnostiky a reprodukovatelných pozorování.

Chirurg: „Zakryjte si nos a ústa, nechceme kontaminovat operační ránu.“

Mikrobiolog: „Identifikovali jsme původce infekce.“

Epidemiolog: „Sledujeme, jak se infekce šíří mezi lidmi.“

Některý internetový komentátor: „Ale já viry nevidím.“

To poslední je samozřejmě velmi silný vědecký argument. Stejně jako bychom mohli odmítnout existenci gravitace, protože ji také nevidíme.

Viry jsou skutečné, respirační částice se šíří vzduchem a bariéry mohou za určitých podmínek jejich přenos omezovat. A proto nosí chirurgové roušky. Aby zabránili v šíření škodlivých částic, které by mohly uškodit pacientovi.

Nosí je proto, že už více než sto let velmi dobře vědí, co se stane, když mikroorganismům dáme zbytečně snadnou cestu k pacientovi. Už v roce 1897 německý bakteriolog Carl Flügge experimentálně ukázal, že při mluvení, kašli a kýchání se do okolí uvolňují drobné kapénky obsahující mikroorganismy. Na jeho poznatky navázal chirurg Johannes von Mikulicz-Radecki, který začal při operacích používat přes nos a ústa jednoduchou gázovou roušku.

Jeho úvaha byla prostá: pokud může chirurg při mluvení kontaminovat operační ránu mikroorganismy, proč jim nepostavit do cesty bariéru? Už na konci 19. století tak vznikl základ principu, který dnes známe jako chirurgickou roušku – tedy snaha omezit přenos mikroorganismů z člověka do jeho okolí.