Kniha Trampoty probačního služebníčka autora Ondřeje Vaculíka nabízí svým názvem násobně více než skutečně v knize naleznete. Jestli hledáte zajímavé skutečné příběhy probační služby, jděte jinam. Jestli hledáte inteligentní humor, jděte jinam. A jestli prahnete po libovolném inteligentním sdělení, rovnou utíkejte. Nic z toho v knize nenajdete. Je to soubor libovolně navazujících misogynních a rasistických průpovídek, nevtipných narážek na sex a debilních přehnaných příhod s dětmi. U ničeho z toho se nebudete smát, ale zase budete chvíli trpět (naštěstí to není moc tlustý) a nakonec si vážit o to více dobrých knih. Nevím, co autorovi udělala probační služba, úředníci nebo rodina, ale nikdo z nich si nezasloužil být takto zobrazen.
Mám ráda knihy založené na skutečných příbězích a zkušenostech. Proto nejčastěji končím u true crime, rozhovorů, životopisů a esejí zajímavých lidí. Když jsem proto viděla vydání této knihy, srdce mi zaplesalo. Probační úředník sdílí své zkušenosti, to je přece super!
No, tak ne no.
Mohlo mi být divné, že prvních padesát stran knihy uběhlo jen líčením života rodiny a k tématu z názvu knihy se autor nepřiblížil ani na metr. Zato plno nevkusných rádoby vtipů sršelo z každé stránky. V anotaci je snaha upoutat humorem na hranici korektnosti, což je myšleno zřejmě jako když jeden poslouchá nejapné poznámky na svou adresu, ohradí se a je mu řečeno, že nerozumí srandě. Jenže to legrace není. Stejně jako tato kniha.
Hlavní hrdina, Albert Voříšek, je stereotypní chcípák, jeho žena nepraktická veterinářka a jejich děti spratci. Většina konverzací mezi manželi končí lascivními poznámkami, stále chtějí jen souložit nebo na soulož Albert myslí, a to i s jinými ženami. Příhody s dětmi jsou tak nereálné a přehnané, že vtip neviděly ani ze žluté ponorky. Když se Albert konečně dostane do práce, stereotypní manželské kecy nahradí stereotypní úřednické kecy (kafíčka, povídaní o sexíčku s kolegyněmi, porady s darovanými bonboniérami, CHŇACHŇA CHŇA). Jelikož úředníci, jak každý moc dobře ví, se přece jen válí s kafíčky všude po poradách.
A protože jde o probační službu, tak každý přece dobře ví, že typický odsouzený se jmenuje Lakatoš a je to debil. To už tahá oči. Samozřejmě mladá a hezká kolegyně je absolutně neschopná, ale klátit by se dala, to zase jo. Nějaké přínosy pro svět to děvče mít přece musí, neasi.
Čím více ubíhá děj, který je jen sérií ubíjejících hospodských žvástů, stupňují se i nevtipné sexistické narážky. A stejně jako na začátku knihy ani na jejím konci to nefunguje.
Opravdu jsem se těšila na vyprávění o realitě probační služby. Mám teď rozečtenou nádhernou knihu o vězeňském kaplanovi a myslím si, že tyto obory kolem odsouzených mají společnosti tolik co sdělit. Právě v boji proti stereotypům. Že si autor tento obor vzal jako rukojmí a hlavního nehrdinu mohl posadit na prdel a nechat tupě žvanit kdekoliv, to je už jen smutné poznání. Nekorektní humor nelze chápat jako posměch kombinovaný se sexismem a rasismem bez té příjemné inteligentní absurdity, pro kterou je stále vyhledáván. Kniha nemá ani snahu. Je to pouhý estrádní plivanec, a to urážím klasické televizní estrády. Čundrkántryšou je proti tomuto na úrovni Hamleta, u toho se alespoň něčemu dalo zasmát.
Takže pokud máte rádi stereotypní hospodské kecy těch, co se považují za vtipné (a nikdy nebyli), bude vás to bavit. Je to takový nesympatický připitý strýc na cesty. Pokud vám řeči takového příbuzného občas chybí, kniha vám jej nabízí v kapesní formě.
Proto buďte moudřejší než já, čtěte pečlivě anotace a v tématu skutečných příběhů sledujte jen ověřené série renomovaných nakladatelství. Jinak skončíte v upoceném nehumoru, a ještě dlouho nebudete chápat, co to sakra mělo být.
Do háje. Potřebuju nějakou dobrou true crime na spravení po téhle knižní kocovině (volovině).
Blog & Podcast by Pepik Hipik & Knižní kočka 