Na první pohled to může znít jako vzdálený spor z americké politiky: hádky o rozpočtech, úřadech a grantových pravidlech. Jenže autoři editorialu publikovaného v roce 2026 v odborném časopise Diabetes Care varují, že nejde o žádnou zákulisní byrokracii. Podle nich se v USA rozebírá systém biomedicínského výzkumu způsobem, který může dopadnout na vývoj léčby, prevenci nemocí i každodenní život pacientů — včetně lidí s diabetem.
Jinými slovy: když stát oslabí vědu, neprojeví se to jen tím, že někde ubude pár publikací. Projeví se to i tím, že se pomaleji hledají nové léky, horší je cesta od objevu k léčbě a společnost přichází o schopnost reagovat na zdravotní problémy včas. Právě to je hlavní poselství textu s výmluvným názvem Misguided Brushes of a Pen Continue to Dismantle and Destroy Biomedical Research in the United States.
Nejde jen o peníze. Jde i o důvěru ve vědu
Autoři začínají ostře: podle nich část současné americké zdravotní politiky zpochybňuje vědecké poznání tam, kde by měla stát na její straně. Jako příklady uvádějí šíření vyvrácených teorií o škodlivosti vakcín proti spalničkám nebo zjednodušené tvrzení, že diabetes je možné „vyléčit změnou zdroje potravy“. Podle editorialu taková tvrzení ignorují rozsáhlý výzkum i skutečnost, že diabetes není jen důsledkem špatné stravy.
To je důležité i pro laiky: medicína funguje právě proto, že stojí na dlouhodobém ověřování, kritice a opravování chyb. Ve chvíli, kdy se do zdravotní politiky začnou ve větší míře dostávat konspirační nebo vědecky nepodložené představy, mizí jedna z nejcennějších věcí — důvěra, že veřejné instituce rozhodují podle důkazů. Tento argument článek používá jako širší rámec pro kritiku dalších zásahů do výzkumu.
NIH: motor americké biomedicíny pod tlakem
Velká část textu se soustředí na americké National Institutes of Health (NIH), tedy klíčovou veřejnou instituci, která financuje obrovskou část biomedicínského výzkumu ve Spojených státech. Editorial připomíná, že Kongres odmítl návrh Bílého domu na téměř osmnáctimiliardové snížení rozpočtu NIH pro fiskální rok 2026 a místo toho schválil mírné navýšení na 47,5 miliardy dolarů. Autoři to označují za důkaz, že část politické reprezentace stále chápe hodnotu vědy. Zároveň ale upozorňují, že prezident následně pro rok 2027 znovu navrhl další snížení rozpočtu, tentokrát o 5 miliard dolarů.
Podle editorialu by navrhované škrty nezasáhly jen „nějaké granty“, ale i konkrétní instituce a funkce: například National Institute on Minority Health and Health Disparities, Fogarty International Center, National Center for Complementary and Integrative Health, část činností National Institute of Allergy and Infectious Diseases nebo National Library of Medicine, která zajišťuje přístup k medicínské literatuře pro vědce, lékaře i pacienty po celém světě.
Laicky řečeno: když oslabíte takové uzly systému, problém není jen v tom, že se ušetří či neutratí určité peníze. Oslabí se schopnost celé sítě spolupracovat, sdílet znalosti a rozvíjet nové nápady.
Tiché rozbíjení systému: méně lidí, pomalejší rozhodování, víc politiky
Nejzajímavější na editorialu je možná to, že nevaruje jen před škrty v rozpočtu. Autoři píší i o méně viditelných změnách, které mohou být stejně ničivé: o snižování počtu zaměstnanců NIH, změnách v poradních radách, menším počtu výzev k podávání grantů a o nových pravidlech financování víceletých projektů. Podle textu právě tyto administrativní zásahy narušují samotnou infrastrukturu amerického výzkumu.
Editorial konkrétně tvrdí, že začátkem roku 2025 proběhly neplánované redukce pracovních míst, které podle autorů nezasáhly jen vědce, ale i zaměstnance zajišťující pravidla, soulad s předpisy a komunikaci. Podle autorů to vytvořilo „obrovskou mezeru“ a NIH kvůli tomu hůře komunikuje s univerzitami, výzkumníky i veřejností.
Stejně důležité jsou podle článku poradní rady jednotlivých institutů NIH. Ty mají dohlížet na vědeckou i právní integritu procesů, schvalovat nové výzkumné iniciativy a posuzovat grantové plány. Editorial tvrdí, že v uplynulém roce nebyli členové těchto rad včas znovu jmenováni ani nahrazeni, některé rady fungují jen na třetinové kapacitě a přibývají zpoždění i nevyřízené agendy. Autoři navíc upozorňují na posun od odborného složení k členům, kteří lépe odpovídají politickým prioritám administrativy, ale nemusejí mít potřebnou věcnou expertizu.
Pro čtenáře mimo akademii je to podobné, jako kdyby nemocnice měla peníze na provoz, ale zároveň přišla o zkušené koordinátory, část vedení a jasná pravidla rozhodování. Navenek budova stále stojí. Uvnitř se ale všechno začíná zadrhávat.
Méně grantových výzev = méně nových nápadů
Editorial upozorňuje také na prudký pokles takzvaných NOFOs (Notices of Funding Opportunities), tedy oficiálních výzev, které říkají výzkumníkům, jaké oblasti chce NIH podpořit. Podle článku vydal NIH během prvních 13 měsíců po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu jen 84 těchto výzev, zatímco v předchozím roce jich bylo 787. To podle autorů představuje pokles o 89 %.
A nejde jen o počty výzev samotných. Text dále uvádí, že mezi 1. říjnem 2025 a koncem února 2026 klesl počet udělených grantů přibližně o 66 % — z téměř 3 000 na méně než 1 000. Objem peněz poskytnutých výzkumníkům se podle editorialu snížil o 54 %, z částky něco přes 1,3 miliardy dolarů na zhruba 600 milionů.
To jsou čísla, která laikovi možná moc neřeknou, dokud si neuvědomí jejich praktický význam. Grantové výzvy jsou způsob, jak říct: „Tady je problém, který je důležitý. Hledejte řešení.“ Když jich výrazně ubude, ubude i cílené podpory pro témata, která jsou nová, složitá nebo zatím komerčně málo atraktivní.
Proč právě diabetologie ukazuje všechny problémy v plné nahotě
Autoři svůj argument neopírají jen o obavy, ale i o konkrétní příklady úspěšných programů ve výzkumu diabetu. Zmiňují například studie RISE, SEARCH, TODAY a DISCOVERY, které pomohly lépe pochopit vznik a průběh diabetu 2. typu u mladých lidí a podle článku už ovlivnily i standardy péče American Diabetes Association a klinickou praxi.
Editorial připomíná také velké dlouhodobé projekty DCCT/EDIC a DPP/DPPOS. Podle textu první z nich zásadně změnil přístup k léčbě diabetu 1. typu a druhý prokázal přínos intenzivní změny životního stylu a metforminu při snižování rizika rozvoje diabetu u lidí s prediabetem. Článek dále uvádí, že výsledky DPP/DPPOS vedly až ke změně americké legislativy a ke vzniku programu Medicare Diabetes Prevention Program.
Dalším příkladem je TrialNet, síť klinických studií zaměřených na zpomalení nebo prevenci diabetu 1. typu. Z ní podle editorialu vzešel i teplizumab — monoklonální protilátka, kterou americký regulátor schválil k oddálení rozvoje klinického diabetu 1. typu u vybraných pacientů od 8 let věku. Autoři to popisují jako významný krok blíž k možnosti onemocnění oddalovat, a tím změnit životy pacientů i rodin.
A nejde jen o léčbu. Editorial uvádí i základní výzkumné programy jako HIRN a IIDP. Podle textu HIRN podporuje 126 výzkumníků a přispěl k téměř 1 200 publikacím, zatímco IIDP provedl 2 639 izolací a podpořil 634 studií vedoucích k 1 126 publikacím.
Pointa je jednoduchá: velké průlomy ve vědě obvykle nevznikají z ničeho. Potřebují roky práce, stabilní financování, sdílenou infrastrukturu a spolupráci mnoha týmů. Když se tento systém rozpadá, nevzniká „štíhlejší stát“, ale méně objevů.
Když se víceletý grant platí celý hned, zbývá méně místa pro ostatní
Autoři kritizují i novou praxi takzvaného multiyear forward funding, tedy požadavek vyplatit celou víceletou dotaci předem už v prvním roce. Podle článku to výrazně snižuje počet grantů, které lze rozdělit v daném období. Editorial uvádí ilustrační příklad: pokud má institut 10 milionů dolarů a běžný grant stojí 500 tisíc dolarů ročně, může za normálních okolností podpořit 20 grantů. Pokud ale musí polovinu rozpočtu použít na víceletou podporu vyplacenou předem, dostane se jen na 12 grantů, což podle autorů znamená 40% pokles proti předchozímu stavu.
Pro běžného čtenáře je to podobné, jako kdyby obec najednou musela u několika stavebních projektů vyplatit celou víceletou zakázku hned na začátku. Na papíře se možná nic neztratilo. Ve skutečnosti ale v tom roce zbude méně peněz na další nové akce.
Co si z toho odnést?
Původní editorial je psán velmi ostře a bez diplomatických oklik. Jeho základní myšlenka je ale srozumitelná i mimo odborný svět: věda není luxusní doplněk, který se dá bez následků ořezat, kdykoli se to politicky hodí. Výzkumný systém je něco jako infrastruktura — podobně jako silnice, elektrická síť nebo nemocnice. Když se do něj dlouhodobě neinvestuje nebo se rozebere kus po kuse, zhoršení se nemusí projevit ze dne na den. Ale když přijde problém, zjistíme, že chybí kapacita, lidé i řešení.
A právě v tom je tenhle text silný: připomíná, že za granty, rozpočty a institucemi nejsou abstraktní tabulky, ale budoucí objevy, prevence komplikací a šance na lepší život pro pacienty.
Zdroj: American Diabetes Association | Misguided Brushes of a Pen Continue to Dismantle and Destroy Biomedical Research in the United States: We Can No Longer Afford Complacency and Fear. We Must All Act Now!
⚠️ Důležité upozornění: Tento článek byl vytvořen za pomoci AI COPILOT
Blog & Podcast by Pepik Hipik & Knižní kočka 