Estébáci a veksláci mu vystrojili státní pohřeb

Následující text byl převzat z FB profilu Kamil Fily:

Pojďme si promluvit o něčem smutném, co se stalo v pátek. Nemyslím tím koncert Marka Ztraceného na Letné, ale pohřeb Milana Knížáka. Musím říct, že na něj myslím už víc než týden, dokonce se mi dostal do snů. Uvědomil jsem si, že to byl možná první žijící umělec, kterého jsem znal jménem a věděl, jak vypadá.

Jeho výstavy v raných devadesátých letech byly pro mě jako dítě (kluka za prvním a druhém stupni základní školy) seznámení s postmodernou a intuitivně jsem z jeho různých “soch kalhot” nebo bláznivého nábytku či nenositelných šatů pochopil, o co jde – legraci na úkor konvencí, která vás zároveň donutí přemýšlet, co je vlastně hezké, nebo proč to za hezké považujeme.

Taky mi to objasnilo, že umělcem může být každý, kdo má nápad a nemusí toho až tak moc umět; umění nemusí být přímo “techné” (to jsem terminologicky pochopil tedy o něco později, někdy až na vysoké škole.)

V posledních dnech jsem dost i poslouchal Knížákovu hudbu, která se mnohdy jen obtížně dá nazývat hudbou a je to opět výsměch všemu, co považujeme za harmonické a poetické, je to rozbíjení vzorců, toho, co si pojmem hudba spojujeme. (Ano, dostal jsem se až k těm pozdním šansonům, které jsou zase návratem k melodii a poezii. A ne, že by předchozí destrukce nebyla poetická, tvorba může vycházet i z ničení něčeho.)

Co mi s Knížákem nedá spát (a nemůžou za to ani úplně vedra v posledních dnech), je to, že prostě nedovedu pochopit, jak se z někoho tak antisystémového, hravého až anarchistického stane rigidní pravičák, představitel institucionální moci, proslulý šikanista, který vyhazuje lidi ze studií nebo práce podle svého iracionálního rozmaru, byrokrat, oportunista “přisátý na státní cecek”, ale taky člověk, který v rozhovorech v pozdním věku neustále opakuje slova jako “řád”, “pokora” (případně často i bůh), mluví o aroganci ostatních, přestože sám byl celoživotně ztělesněním arogance, prakticky její slovníkovou ilustrací, člověk, který neměl pokoru k ničemu – formálním pravidlům, prezidentskému majestátu (viz jeho nepřetržité napadání Václava Havla a Petra Pavla, kterým absurdně vyčítá to, co nejvíc sedí na jemu milovaného Václava Klause – opojení mocí, vlastizrádné přisluhování cizím mocnostech, samozřejmě aroganci) atd.

Je pro mě téměř nepochopitelné, jak se v jednom člověku může snoubit obojí – sarkastický šašek, divoký performer a k tomu usedlý páprda, který bazíruje na banalitách (a proto někoho vyhazuje ze studií nebo galerie, nepůjčuje umělecká díla do zahraničí atd., jsou to desítky věcí).

Můžeme si říkat, že v každém člověku jsou rozpory, bez toho ani nejsme lidmi. Téměř nikdo není dokonale konzistentní, každý má své slabiny, libůstky, kaprice…

Ale tady to nějak překračuje běžně chápané “nedokonalé lidství”. Je to jako by tady byly dvě oddělené osoby, umělec a funkcionář, muž před a po revoluci, Knížák soukromý (zábavný, inspirativní) a Knížák veřejný (nesnesitelný nadutý kokot, který se ani není v ničem schopný argumentačně obhájit), proponent svobody a praktický diktátor.

Cosi temného nás nutí kompenzovat vlastní chyby a přepjaté ctnosti ventilovat cíleným “hřešením” nebo slepotou vůči sobě samým, když děláme to, co nám vadí na jiných. Ale pochopili bychom totalitáře, který si v soukromí dopřává svobody, puritána, co ve skrytu páchá orgie, ovšem těžko pochopíte nekonformního umělce, který ventiluje nedefinovatelné pnutí tím, že utlačuje nebo ponižuje ostatní a vyjadřuje touhu, aby neexistovali ostatní umělci.

Při sledování více dobových záznamů různých debat a rozhovorů mě taky překvapilo, jak povrchně tento “profesor” působí. Poměrně chudá slovní zásoba, chabá argumentace, prázdné fráze, patetické výkřiky, neustálé generalizace, žádná jemnost, žádné vysvětlení vlastních absolutistických kritérií, nulová konkrétnost, úplná impotence cokoli analyzovat, jen jakési lapání vzduchu vydávané za postoj. (K tomu se připojuje jeho zjevné bájné lhaní, kdy o sobě např. tvrdil, že čte celý život šest knih denně a a nemyslel tím stále těch stejných šest knih…)

Jeho mluvený projev nikdy nepůsobí jako projev intelektuála, neboť i své umění popisuje nejbanálnějším možným způsobem “tady jsem tehdy udělal tohle” bez explikace nebo možnosti iluminace. Umělec, co měl postavenou tvorbu na humoru, rozvolnění formy a nadhledu, v němž jako by na ničem nezáleželo, se v mluvedém projevu vyjadřuje extrémně vážně, bez humoru, plný agrese, pohrdání, skepse až nihilismu.

Jeho líčení “krize civilizace”, jímž nás zásoboval v poslední době na různých dezinformačních kanálech, nemá nic společného s moudrostí stáří, ale působí jako typické senilní blábolení lidí, jimž prostě ve vysokém věku jebne. Jeho nejnovější texty o Petru Pavlovi z letoška jsou čirým konspiračním blouzněním, ostudné nesmysly, které kdyby napsal kdokoli jiný, řekneme si, že je to “someone’s crazy uncle”.

Je paradoxní, že lidé, co Knížáka adorují v době jeho skonu, vyzdvihují právě jeho “postoje a názory” a prakticky ho ignorují jako umělce. Z Knížáka přežívá spíš monstrózní obraz narcise, který zpochybňuje všechny ostatní a o sobě má nebetyčně vysoké mínění, aniž by jeho tvorbu v posledních desítkách let někdo považoval za výjimečnou.

Zajímalo by mě, jestli pro tuto vnitřní rozpornost někdo má vysvětlení. Jak může být někdo zároveň vnitřně tak svobodný a vnějškově tak upjatý? Kde se v Knížákovi vzalo to nekonečně omílání pojmu “pokora”, když celou svou bytností byl nepokorný?

Jak moc je časté, že z uměleckého prostředí, které je v zásadě spíš levicové, vyjde někdo ultrapravicový, kdo chce rušit umělecké školy, téměř i zakazovat moderní umění, naprosto nechránit umělce (tvrdit, že mají žít v bídě), když celou svou kariéru postavil na tom, že neustále dostával státní podporu nebo povolení cestovat v době, kdy skoro nikdo nemohl? Zatím jsem se o tom pořádně nic nedočetl v žádném nekrologu.

(Kamil Fila: Uvědomuju si, že pracuju s nějakou mediání image a střípky a může mi unikat celek a provázanost jevů. Pokud mi chce někdo namítnout, že sám málo argumentuju, nemám problém k jednotlivým větám dodat odkazy.)