Ivo Skopal dokázal rozehrát zajímavou hru o přežití ve zdánlivě poklidném pohraničním městečku, která i když má být určitou morální dystopií, působí jako popis reality. I když je v knize několik slepých míst a zápletku považuji z několika důvodů za nešťastnou, doporučuji knihu k přečtení, protože každý v ní najde něco jiného. Ať queer téma nebo jen prosté hledání kořenů, je důležité vnímat hrozbu rostoucí z malých náznaků. A to považuji za důležité poselství knihy.
Pohraničí našeho státu vyvolává po letech stále mnoho otázek. Místa s bolestnou historií, v půdě vpitou nespravedlností a zároveň také mnoha nadějí. Nejen v posledních letech jednotlivci i celé komunity oživují místa do jejich původní krásy a nebojí se postavit chybám vlastního národa. Vztyčují památníky a do desek z tvrdého materiálu vyrývají slova omluv i vzpomínek.
Zároveň se často jedná o místa se složitou hospodářskou situací, a i přes snahu mnoha dobrých lidí se v těchto oblastech děje i mnoho špatného. Nedostupnost práce, složitější přístup ke kvalitnímu vzdělání i síla stereotypů činí život zde jiným než v ostatních částech republiky. A ve světle tohoto napsal Ivo Skopal román Vykořenění.
V úvodu se seznámíme s Tomášem a Julií. Julia žije v Německu a Tomáš v českém pohraničním městečku. V úvodu knihy jsou jejich osudy velmi vzdálené. Julia jakožto úspěšná mladá žena válcuje v práci uchazeče o práci ve firmě, kde zastává pozici personalistky. Tomáš je učitelem na základní škole a také homosexuál. Ta druhá informace je pro děj knihy o něco podstatnější. A právě kolem těchto dvou postav se točí děj knihy i všechno dobré a špatné.
Julia plní poslední přání své babičky a přijíždí do České republiky rozptýlit její popel. Tou dobou je již naše vlast mimo Evropskou unii po „úspěšném“ referendu o vystoupení a pořádky se tu začínají měnit dle vůle i nevůle vládnoucích oligarchů. Tady je důležité zmínit, že kniha je morální dystopií. Julia tak vjíždí na území nikoho a dle svých pocitů se svým milovaným psem přijíždí nikam. Místo bez barev a radosti.
Tomáš zatím v malém domečku „po Němcích“ žije svůj náročný život přiznaného homosexuála v zaostalé lokalitě nenávisti a předsudků. Jeho sousedka je původní německou obyvatelkou, a tak se oba jako vyvrhelové vzájemně podporují. Dívají se směrem do městečka, které je nenávidí za to, kým se narodili a sledují stále sílící vliv místního polského kněze, který bere věci do svých rukou.
Do toho všeho přijíždí Julia a věci se náhle začínají hýbat tím nejhorším směrem…
Příběh je rozdělen na dvě části. Každá výrazně odděluje prvky děje, který právě v druhé části výrazně graduje. Pokud při čtení první části máte pocit, že jen hledíte někomu do oken a nechcete to dělat, nejste daleko od pravdy. Postavy se spíše plácají v ulicích i ve svých životech a jde to trochu od ničeho k ničemu. Což však neznamená dějové prázdno. Závěr první části je příslibem akce v druhé části knihy a tušení je správné.
Druhá část shrnuje vše nastíněné špatné v úvodu do čistého zla. Autor náhle splétá dějové linie náznaků do konkrétních hrůz a ukazuje čtenáři to nejhorší, co se může stát. Se zatajeným dechem sledujete kněze, jak realizuje své niterné touhy a strhává s sebou všechny, kteří mu uvěřili. Využívá prostředků 21. století k prosazení myšlenek středověku a neuhne před ničím veden myšlenkou, že právě on je tou boží rukou. A pak!
Nic.
Zde se dovolím zastavit u několika zádrhelů, které mě v knize poněkud bodly.
Celková schematičnost knihy. Vím, že bývalé Sudety jsou dones nešťastnými oblastmi, kde je život složitější a lidé mnohdy (ne vždy!) jednoduší (bez urážky, život v těžké dřině může být takový a nemyslím tím hloupí!). Ale z vlastní zkušenosti (tak trochu v takové oblasti žiju, funguju a mám dost přátel) musím říct, že kniha někdy dystopicky přehání až moc. Černobílost knihy křičí. Julia a Tomáš jsou vykresleni příliš křišťálově, místní lidé příliš černě. Autor se sice snaží přidat sem tam nějakou tu šedou zónu naděje, kdy mezi místními plápolají plamínky naděje a přátelství, ale celkem je nerozvádí a brzy zadupne. Černobílost postav mi lehce lezla na nervy. A to si mě někteří doopravdy dokázali získat.
Úplně nemám představu, jak moc místní faráři tady u nás působí na obyvatele. Spíše je vídám jako tahouny místních komunit, charit a celkově se dost v dnešním světe nadřou, aby spojovali lidi mezi sebou bez rozdílu a nezřídka pro dobrou věc. Uznávám, že určitě existují případy, kdy chvála není na místě, ale ve světle činnosti církevních komunit v Sudetech mi připadalo vykreslení polského kněze Tadeusze, strůjce všeho zla a křivd v knize, přehnané. Mnohdy až zraňující. Chápu, že se jedná o dystopii a autor se rozhodl jít touto cestou děje, ale musím sama za sebe říct, že v oblastech bývalých Sudet ani tak neškodí svým vlivem upadající církev jako místní volení zastupitelé zaseklí někde v minulosti, která jim vyhovuje. Tady však předkládám svůj osobní pocit a respektuji zkušenosti jinde. „Naše“ Sudety v polském pohraničí fungují trochu jinak než v knize, byť nevylučuji, že existují buňky církevního středověku, kde se přemýšlí jinak. Ovšem opět se jedná o schematičnost, která knihu sráží.
Pak useknutí děje. Když v druhé části dostane autor šanci děj vygradovat a posunout někam, kde to čtenář celou dobu čeká… Tak sek. Mačeta. Nic. Některé rozjeté dějové linky zabije úplně, jiné nechává vyšumět bez vysvětlení. Potenciál dobrého thrilleru umře. Nevím, zda se autor zalekl nebo už toho bylo moc, ale najedou to dějově zemřelo. Bez náhrady. Tehdy měl člověk chuť do něčeho kopnout, jak moc chtěl vědět, co bude dál. Byť by se to dalo shrnout i pozitivně, že kniha vzbuzuje velké emoce, nemusí být autorovi vždy nakloněné.
A teď k důvodům, proč jsem u knihy vydržela. I přes výše uvedená obvinění z přílišné idealizace a zároveň hanobení postav na obou stranách, dokáže autor skvěle vykreslit atmosféru zimního pohraničí. Niterné touhy Tomáše, kdy v sobě stále touží po dávném partnerovi, zavrhnutém ve strachu. To vše jej ničí i nutí stále žít dál. Pro své kdyby. Tyto scény Tomášova nitra patří k nejsilnějším v knize.
Julia a její touha někam patřit ji zavede daleko z domova v Německu do země, která působí jako by se vzdala své budoucnosti a až tam je odsouzena najít svůj důvod pokračovat dál. V Julii se má šanci najít mnoho čtenářů. Budete jí fandit i proklínat. Budete o ni mít strach. Proto mě mrzí, že její potenciál nebyl rozvinut a v závěru knihu utnut. Julia si zasloužila více. Stejně jako dějová linka jejího psa.
Mou oblíbenou postavou byla postava silné kuřačky Kláry. Její záchvaty kašle otřásaly i mnou. Její pevný postoj a kamenné přesvědčení nedat na sobě cokoliv znát je mi velice blízké. Jestli mi někdo v knize přirostl k srdci, byla to ona. Jedna z nejskutečnějších postav v knize. Pohraničí je plné takových Klár. Skvělých lidí pevných v postoji, dříčů vidících realitu a stejně jdoucích pevně dál. Všem takovým Klárám přeju vše dobré. Na nich stojí svět.
Příběh Ondřeje a Zuzany, ztracených existencí a mladé rodiny bez výhledu lepších rán a rány přijímající může být určitým příkladem beznaděje. Právě jejich příběh v druhé části opanuje knihu, a právě jejich příběh pak zasáhne osudy všech. Opět škoda, že nebyl dále rozpracován. Je v něm všechna bolest i realita složitých osudů u hranic.
Vykořenění nejsou zbytečné čtení. Ukazují problém náhlého fanatismu pro špatnou věc slibující jednoduché řešení. Vymazání domnělého nepřítele však problémy neumenší, naopak přinese jiné. I když v knize je jako symbol všeho zla ukázán náboženský fanatismus, lze to vzít jako alegorii na jakoukoliv touhu přenést řešení vlastních problémů na někoho jiného, kdo slibuje jen nenávist. Politici, vůdci sekt nebo jiné pochybné spolky odvolávající se na cokoliv líbivého. Toto nebezpečí je zde stále a nelze jej podceňovat.
Uvědomit si, že normalizace činů a myšlenek a opad studu z jejich vyslovení může být cestou do pekel. A to skutečných, nikoliv jen výjevů v kostelíku kněze Tadeusze, který rozehrává nebezpečnou hru plamenů a viny.
Proto zkuste navštívit městečko v pohraničí a několik dnů kolem Vánoc strávit s jeho obyvateli. Uvidíte, jak zapůsobí pohled do oken z ulice na vás. Je to velice zajímavá, byť místy trpká zkušenost.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 