Kniha Drobky a střepy autora Vladimíra Kolára mapuje dětství a část dopívání autora na budovaném sídlišti Stalingrad, dnes sídliště u Bělského lesa v Ostravě. Rodina se zde stěhuje z Prahy a záhy přijde o tatínka odsouzeném v politickém procesu na léta do kriminálu. Autorova maminka náhle zůstává sama s třemi malými dětmi na staveništi sídliště a musí čelit jak realitě náhlé životní změny, tak perzekucím vyplývajícím z manželova odsouzení. Autor vše vypráví z pohledu rostoucího dítěte a realitu padesátých let v Ostravě rámuje příhody malého kluka se dvěma sestrami.
Ke knize Drobky a střepy jsem se dostala naprostou náhodou. Jako v mnoha případech dneška, někde na mě vyskočila na webu. Na úvodním (a jediném) obrázku knihy jsem viděla v pozadí šachty a dle anotace se mělo jednat o vzpomínky na část dětství a většinu dospívání v našem městě (Ostrava). Takových knih není zase příliš, proto jsem neváhala a po knize skočila.
Přiznám se, autora Vladimíra Kolára absolutně neznám a začala jsem číst s dojmem, že jsem nikdy neslyšela o něm ani o jeho rodině. Hnala mě ale touha zjistit, co autor dokáže říct. A velice záhy jsem zjistila, že toho má na srdci mnoho a že to bude jízda.
Recenzování memoárů má jistá úskalí. Těžko můžete hodnotit něčí život a vzpomínky, to jednoduše zažil a lepší život si neudělá. Jsou tedy takoví, ale to se pak rychle zjistí a je to hnusný. Buď však s autorem názorově i lidsky souzním a je pro mě jeho vzpomínání skvělé nebo mě autor štve a čtením si to jen potvrzuji, jak mě rozčiluje. Vzpomínání Vladimíra Kolára však patří mezi ty, které předkládají a nepoučují. Ukazují, ale nenutí směr. Jen vypráví…
Dětství autora těžce poznamenala padesátá léta, kdy byl jeho tatínek souzen v politickém procesu a odsouzen na léta v kriminálech. Rodina už tou dobou žila v Ostravě na vznikajícím vzorném sídlišti Stalingrad (dnes sídlišti u Bělského lesa, většina zmíněných ulic i budov v této části města stále stojí a funguje). Maminka autora i přes velice těžkou situaci s třemi malými dětmi stále držela všechny nad vodou a musím smeknout, jak situaci zvládala i se všemi hrůzami, které jejich život tehdy provázely. Věřím, že autor do vzpomínek nepromítal 100 % svých zážitků a že mnohé věci by například jeho maminka vyprávěla jinak, ale opravdu čteme o dětství kluka se dvěma sestřičkami uprostřed rozkopaného sídliště a v marastu vznikajícího socialistického budování. A je to fajne.
Vzpomínky jsou ucelené, autor jen sem tam odběhne, ovšem s upozorněním na přerušení se vrátí a postupně vypráví o situaci v místě a čase. Padesátá léta v Ostravě byla všelijaká. Plná utrpení i určitého růstu. Hodnotit je na základě jedné subjektivní sady vzpomínek nedává smysl, ale náhled je to úžasný. Pro jeho plné pochopení je ale dobré se zajímat. S ohledem na autorův široký záběr doporučuji alespoň minimální znalost místní části, ve které autor žil. Rozhodně se hodí také znalost historie té doby a politických procesů a mít také kulturní přehled o osobnostech a dílech té doby jak v Ostravě, tak i v Praze. V průběhu čtení jsem se zastavovala a dohledávala si informace na online mapách nebo webech o historii. Všechna jména neznám a vědět o něco více mi dost pomohlo.
V tom je kniha také skvělá, nutila mě rozšířit si obzory a objevila jsem několik doslova fantastických knih, které z nějakého důvodu zapadaly prachem minulosti. Přitom jsou to knihy a žánry, které stále objevujeme a pokud by vyšly znovu věřím, že by si opět našly čtenáře. Je škoda, že tato díla nepřekonala tíhu dějin, ale sehnat se pohodlně stále dají, když víte co a kde hledat. Naštěstí.
Ještě k textu samému, nadšením pořád pobíhám kolem s rukama nahoře. Pokud se zajímáte o dějiny Ostravy, v rámci novodobé historie je to zlatý důl. Rodiče autora se setkávali s nesmírně zajímavými lidmi a autor sám rozhodně neseděl doma, prožíval toho sám nebo s maminkou mnoho a jedná se o neocenitelné svědectví. Jako nadšenec do historie Ostravy stále ještě tleskám a děkuji, že lidé jako pan Vladimír Kolár pouští čtenáře do svých vzpomínek. Jistě, ne každá vzpomínka se mi líbila a některé části o dospívání jsem úplně číst nepotřebovala, ale faktem zůstává, že cenzura těchto věcí je k ničemu a do života to patří.
Pokud bych chtěla najet na něco obecnější linku, autor knihy se svými sestrami postupně objevují, že jejich maminka je také spisovatelka. V knize samotné to zmíněno není, ale lze se dopátrat po vlastní ose, že její dnes asi nejslavnější dílo mezi lidmi je proslulé Léto s kovbojem, které zfilmované asi zná většina z nás. A také dnes o něco méně známé Holky z porcelánu. Zmiňuji to proto, že se jedná jen o jedno z mnoha překvapení, které jsem v knize nalezla a pokaždé to bylo šokující zjištění, co si autorka těchto věcí musela prožít a co ještě všechno napsala a vytvořila. Ovšem plejáda dalších lidí kolem autora je sama o sobě ohňostrojem zájmů a vědění. V tom vidím obrovský přínos knihy.
S autorem tak prožijete přibližně patnáct ostravských let, kdy se poté po jeho maturitě vrací rodina do Prahy, aby se v létech uvolnění mohli rodiče věnovat původním povoláním a on se sestrami dále studuje. Pomyslné překážky sice částečně padly, další však visí ve vzduchu, o tom však již kniha nepojednává, prim hraje těžká ostravská část života autora a jeho rodiny.
Knihu doporučuji zájemcům o historii Ostravy a obyčejný život lidí, dále ukazuje pozadí politických procesů padesátých let, své nalezne milovník literatury a kultury (v knize hraje důležitou roli i příjmení Etzler) a to zdaleka není vše. Je však potřeba pro lepší požitek mít alespoň základní znalosti (třeba kdo byl Drahomír Kolder).
Soubor vzpomínek je bohužel asi odsouzen kvůli svému místopisnému zařazení mít něco menší okruh čtenářů, věřím ale, že každému zájemci o výše uvedená témata přinese nadšení a mnoho zajímavých informací, jaké už se dneska nedají najít se samozřejmostí. Mně kniha navíc rozšířila už tak nekonečný seznam knih o další kousky a poměrně hodně se těším.
A těším se také na to, až snad po vzoru autora se přidají další pamětníci těžkých časů a doplní své střípky mozaiky pro nás, později narozené. Je to totiž stále skvělé tyto memoáry číst a opětovně za to děkuji.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 