Je známým faktem, že v internetovém prostředí běžně zaznívají nenávistné výroky, konspirační teorie či dezinformace. Méně se ale hovoří o tzv. fear speech neboli děsivé řeči, která se dokáže šířit stejně dobře jako právě uvedené projevy. I proto na ni současná věda začíná upínat pozornost a podrobně ji zkoumat.
„Česko přestává být české, nahradí nás Ukrajinci.“ „Židé postupně skupují a ovládají média.“ „LGBT a progresivní feministky jsou pro naše děti rizikem.“ „Muslimské gangy rozvracejí Německo a za chvíli budou tu.“
Ve všech těchto případech teorie komunikace hovoří o děsivé řeči, kterou charakterizují dva rysy. Zaprvé, jejím cílem je u publika vyvolat strach až hrůzu z nějaké skupiny lidí, kteří jsou podle mluvčího pro ostatní nebezpeční. Zadruhé, šiřitelé fear speech svá varování zakládají na dezinformacích či přímo lžích o „obávané skupině“. Jde v tomto smyslu o manipulativní projevy, zkrátka o manipulaci se strachem.
K děsivé řeči už existují dvě rozsáhlé studie ukazující, jaký může být její vliv. Průzkumy, jež analyzovaly statisíce postů na síti Gab a na WhatsAppu, například ukázaly, že se děsivá řeč dokáže šířit rychleji než klasické nenávistné projevy a že běžně ji sdílí násobně více lidí. Mnohem častěji také na děsivou řeč reagují uživatelé internetu, kteří nemají sklony k extrémismu a vyhýbají se nenávistným projevům. A konečně šiřitelé děsu se spíše než šiřitelé nenávisti dostávají do centrálních pozic v diskusních skupinách. Tedy určují směr internetové debaty.
Jedním z důvodů, proč je děsivá řeč úspěšnější než nenávistné projevy, spočívá v tom, že na rozdíl od nich nikoho otevřeně neuráží. Naopak, místo urážek a vulgarismů, které mohou množství lidí odradit, má fear speech často charakter jakési argumentace. Jeden ze zmíněných průzkumů uvádí, že nejčastější argumenty odkazovaly na „Muslimy páchající násilí“ a „Židy zmocňující se mediálního světa“. Tyto výroky byly občas doplněny smyšlenými statistikami či zmanipulovanými daty.
Zároveň platí, že ačkoli je fear speech co do slovníku mírnější než nenávistné projevy, často od ní vede přímá cesta k násilí páchanému vůči příslušníkům „obávaných skupin“. Jde o fyzické útoky na synagogy, mešity, gay bary či domy ve vyloučených lokalitách. Ukazuje se, že pachatelé často podléhali děsivé řeči velmi silně. Strach je dovedl k extrémismu.
Jak ale přesně definovat důvody, proč je třeba fear speech čelit? Jednoduše proto, že vyvolává strach nebo příliš strachu? Není ale občas oprávněné se strachovat? A není dobré varovat ostatní před nebezpečími, která pociťujeme jako vážná? Čím se vlastně nahánění strachu liší od důrazného varování?
K tomu lze říci dvojí. Jak jsem naznačil výše, fear speech je varováním na základě nepodložených tvrzení. Výrok, že se Židé snaží ovládnout světová média, je stejně absurdní, jako že gayové ubližují dětem nebo že Ukrajinci v Česku brzy nahradí Čechy. Jinými slovy, je rozdíl mezi strachem uměle vyvolaným pomocí manipulace a odůvodněnými obavami, které odpovídají realitě – například obavami před blížící se povodní nebo příležitostnými nálety dronů, které se nyní začínají objevovat nad Evropou.
Zadruhé, smyslem děsivé řeči není jen nějak vyobrazit „obávanou skupinu“, ale také nějak vyobrazit nás samé – jako bezmocné vůči okolnímu světu, před nímž nás šiřitel děsu bude chránit a jímž nás jako silný vůdce chce provádět. Spolu s násilím, jež děsivá řeč podněcuje, jsou právě vůdcovské ambice jejích šiřitelů důvodem, proč bychom před ní měli být na pozoru. Za děsivou řečí se skrývá mnoho, jen ne dobré úmysly.
Zdroj: Český rozhlas | autor: Tomáš Koblížek
Tomáš Koklížek o sobě: Jsem vědeckým pracovníkem v Oddělení analytické filosofie na Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky v Praze. Odborně se zaměřuji na témata, v nichž se filozofie jazyka a filozofie umění překrývají s etikou a politickou filozofií, jako jsou hate speech, dezinformace, propaganda, pobuřující umělecká díla, cenzura a svoboda slova. Svůj výzkum popisuji v podcastu České televize Hyde Park Civilizace.
Mezi mé hlavní publikace patří francouzská monografie La conscience interne de la langue (Limoges: Lambert-Lucas, 2021). Předmluvu k ní napsala profesorka Claude Imbert z École normale supérieure v Paříži. Počínaje touto knihou jsem se začal zabývat otázkami typu: Jak může řeč ubližovat? Jak vůbec chápat jazykovou agresivitu? Jaké jsou její rozmanité podoby?
Další mou publikací je The Aesthetic Illusion in Literature and the Arts (Oxford – New York: Bloomsbury, 2017), kterou jsem editoval a do níž jsem přispěl úvodem. Knížka pojednává o fenoménu zanoření se (imerze) do literárních a uměleckých děl. V jiném svém textu Ethical Flaws in Artworks (JAAC 80, 2022, Oxford University Press) se věnuji etickým otázkám spojeným s kontroverzním uměním.
Celkem třikrát jsem byl hostujícím vědeckým pracovníkem v badatelských centrech na École normale supérieure a CNRS v Paříži. Jednou z toho v Institut Jean-Nicod, dvakrát v Institut des textes et manuscrits modernes. Na pařížské École normale supérieure jsem byl také jednou pozvaným profesorem v Centre Cavaillès. Vedle toho jsem absolvoval studijní pobyty na University of Washington v Seattlu a St Mary’s University College v Londýně.
Organizuji mezinárodní filosofické konference o umění a jazyce v angličtině a francouzštině. Byl jsem také koordinátorem konference o hate speech v Senátu Parlamentu České republiky a konference o hate speech a dezinformacích na Úřadu vlády ČR.
Pravidelně spolupracuji s Českým rozhlasem.
Od roku 2020 jsem zástupcem vedoucího Oddělení analytické filosofie.
Budu rád, když mi napíšete na: koblizek [at] flu.cas.cz
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 