Historické čarodějnické procesy a neurodiverzita: Nečekané souvislosti

Představte si ženu, která žije sama, má doma několik zvířat, zajímá se o věci, které ostatním připadají zvláštní, a chová se jinak, než je obvyklé. Dnes bychom o ní řekli, že je „svá“ nebo možná neurodivergentní. V 16. a 17. století by však v mnoha částech Evropy – například ve Svaté říši římské, Skotsku nebo Norsku – byla považována za čarodějnici.

👉 Od „monstrozity“ k diagnóze

Pojem neurodiverzita je moderní, objevil se až v 90. letech 20. století a je spojován se jmény Judy Singer, Tony Langdon a Harvey Blume. Označuje různé neurologické odlišnosti, například poruchy autistického spektra, ADHD či dyspraxii. Tyto rozdíly existovaly vždy, ale v minulosti byly chápány jinak. V raném novověku se spíše mluvilo o „deformitě“ nebo „monstrozitě“ a ženské duševní potíže byly vysvětlovány například jako „suffokace dělohy“ (u epilepsie).

První pokusy o popis některých stavů přišly až na počátku 20. století – například zmínka o Hellerově nemoci v roce 1908 a použití termínu „autistický“ Grunyou Sukharevovou v roce 1926.

👉 Strach z odlišnosti a čarodějnické procesy

Publikace Malleus Maleficarum Heinricha Krammera z roku 1486 a další spisy, jako Daemonologie, položily základy čarodějnické mánie. V období náboženské reformace a všeobecného strachu bylo „neobvyklé“ často vnímáno jako hrozba. Ženy byly považovány za slabší a náchylnější k ďábelskému vlivu, který měl častěji působit na mysl než na tělo.

❓ Rysy neurodiverzity jako „důkazy čarodějnictví“

Předměty v domácnosti obviněné čarodějnice – sbírky peří, bylin, knih – mohly působit jako magické artefakty, přestože šlo třeba jen o zálibu v sbírání a poznávání, což je častý rys u autistických osob. Neúplně dokončené domácí práce, nepořádek nebo neobvyklé uspořádání věcí mohly souviset s ADHD, bipolární poruchou či dyspraxií.

Zvířata jako kočky nebo krkavci, často vnímána jako „ďáblovi společníci“, mohla být u neurodivergentních žen projevem empatie a silného vztahu k přírodě. Podobně i stereotypní pohyby, tiky nebo „rituály“ mohly být chápány jako kouzelnické praktiky, přestože mohly souviset například s OCD či Touretteovým syndromem.

Senzorická citlivost mohla vést k tomu, že někteří lidé nesnášeli oblečení, což by mohlo vysvětlovat i pověsti o „nahých sabatech“.

👉 Paralely s dneškem

Spojení mezi tehdejšími „znaky čarodějnictví“ a projevy neurodiverzity je zřejmé. Rozdíl je v tom, že dnes máme diagnózy, lepší porozumění a možnost propojení s ostatními. Přesto jsou neurodivergentní lidé i dnes někdy vyčleňováni a čelí předsudkům – i když už ne čarodějnickým procesům.