Odhalujeme Putinovy lži autora Josefa Provazníka je souborem glos na dnes už většinou vyčpělá témata. V roce 2019, kdy byla kniha vydána, rezonovaly prostorem problémy, které po pandemii a dalších geopolitických událostech dnes už můžeme brát jako slehlou pěnu dní. U některých glos člověk těžce lovil z paměti, že to někdo vůbec považoval za téma. Jinde však musím upozornit, že se autor trefil a po několika letech od vydání knihy téma stále žije a je to horší, než se zdálo. Autor je konzervativec a euroskeptik a tento postoj předává s příliš velkým důrazem.
Pokud se mi dostane do ruky kniha s rokem vydání 2019 nebo 2020, většinou pocítím lítost směrem k autorovi. Knihy vydané v těchto letech spadly přímo do pandemie a víru všemožných lockdownů a uzavírek a tudíž měly jen málo šancí najít si cestu ke čtenářům. Mnohdy jsou tyto knihy objeveny až po několika letech. Kniha Odhalujeme Putinovy lži se ke mě dostala jen proto, že kamarádka mé mámy má v přízni autora a zeptala se mě, zda jsem od něj něco četla.
Nečetla, viděla jsem jeho jméno poprvé v životě, ale zajímala jsem se dále a nalezla několik málo jeho vydaných knih. A právě Odhalujeme Putinovy lži mě zaujala obálkou. Ne že bych prezidenta ruské federace nějak milovala, ale jeho jméno i obličej už několik let rezonují mediálním prostorem a zřejmě ještě nějakou dobu budou, tak proč se nepodívat blíže.
Po přečtení knihy jsem pochopila, že jsem nepochopila absolutně nic a musím začít úplně od začátku.
Začněme proto společně.
Prve je důležité sdělit, že autor se považuje za (mimo jiné) konzervativce, euroskeptika a odpůrce dotací, kvót, regulací a všech dalších výdobytků sociálního inženýrství. Na tom není absolutně nic špatného, protože nějakou část této věty v sobě najde každý. V tom je kouzlo rozdílů názorů a postojů. Dále je nutné říct, že kniha je psána jako politická satira. Fiktivní tisková agentura Fejk Ňůs a její dva redaktoři s poměrně pejorativními jmény přinášejí zprávy z politického světa. Pořád dobrý.
Pokud se čtenář pohybuje kolem politiky a satiry, dříve či později narazí také na dílo Dominika Landsmana nebo TMBK. Neříkám, že se jedná o literární vrcholy, ale na trhu takoví autoři jsou a jejich dílo pokrývá určitou poptávku. Zvláště od pandemie Covidu je jejich působení cítit o něco více. Ne každému se zdají vtipní, ale taky ne každý má na všechno stejný názor.
Asi je cítit, že pořád kolem něčeho kroužím a nevím, jak začít. Protože skutečně nevím. Kniha byla vydána v roce 2019 a zachycuje fiktivní zpravodajství v letech 2018 a 2019, přesněji přibližně do poloviny tohoto roku. Ironizuje kauzy, jaké tehdy hýbaly názory i společností. Je to jako čtení z jiného světa, jaký v mnoha ohledech pominul. Nejsilnější linky v textu jsou upozornění na nebezpečí migrace, přílišné tlačení LGBT tématiky vládou a neziskem, islamizace společnosti a zesměšňování upozorňování na ruský vliv.
Říká se, že nic není tak staré jako včerejší noviny. Doplnila bych to o fakt, že nic není tak staré jako včerejší politická satira. A kniha je přesně taková.
Za těch šest let se toho stalo strašně moc. Třetina kniha je úplně mimo. Jmenovaní lidé už nejsou ani ve veřejném životě nijak známí. Popravdě, s manželem jsme si museli k některým glosám vzít internet a dohledávat si, o kom se vlastně píše a proč. Jiní lidé v politice zůstali, ale dneska jsou úplně někde jinde. Kauzy dávno umřely, někteří jmenovaní lidé také a z většiny se staly politické mrtvoly. U glosování kolem Václava Klause mladšího je to cítit hodně. Ale tehdy to bylo jinak.
Třetina knihy bije na poplach u témat, kde se nebezpečí nepotvrdilo. Kauzy kolem muslimů vyhasly s pandemií. Pokud téma šátků a burek ještě někde u nás rezonuje, nedostává se to ke mě nijak. Není to téma pro zpravodajství. Časy se změnily. Proto satirické překopávání jmen autorem neoblíbených politiků do rádoby islámských poloh dneska působí jen směšně. Ale ne tak, jak bylo zamýšleno. Je to trapný. Stejně jako LGBT tématika. Nezmizela, ale posunula se jinam než jsou mantinely autora. A v závěru mnoha článků zesměšňovaný ruský vliv asi už dnes nemá cenu ani vyzdvihovat.
Tuto problematiku tehdy plně chápali jen zasvěcení a její vytahování se zdálo směšné. Dneska je to jiný. A právě toto téma dnes celkem dost polarizuje společnost, proto se do žádných polemik pouštět nechci. Jen si dovolím říct, že snižování významu tehdy vedlo k věcem, jaké se dějí dnes. Na tomto se mohou shodnout oba tábory a každý si to přebrat dle svého. Nikomu nechci kázat. Jen dnes knihy s tváří Vladimíra Putina znamenají tématiku varování nebo dezinformací apod. U této knihy hledejte význam jiný. Jak autor bil na poplach u migrace, ruský vliv pro něj téma nebyl a obálka to prezentuje ve své podobě. V roce 2019 asi pochopitelné. Včetně šílené kritiky až výsměchu Evropské unii. To je docela divný a úplně ne konstruktivní.
Nevím. Já žila jiný život.
A v poslední pomyslné třetině se autor trefil. Opravdu vyzdvihl věci, jaké stály za upozornění a za těch šest let přerostly buď do opravdového bizáru nebo nebezpečí. Bylo by poměrně nefér toto opomenout. Pomyslné šibenice míru byly trefou. Vidíme to na obou stranách diskuze dnes velice jasně. Vše v zájmu vyššího dobra. Ode zdi ke zdi. Nebo kritika poměrů v ČT. To uzrálo nepříjemně. Autor pokrývá poměrně velké množství témat v České republice i v Evropě, proto výše uvedené počty dávají smysl. Pokud by se netrefil ani jednou, bylo by to divný. A on se opravdu trefit dokázal.
Glosy jsou krátké, je jich přibližně sto a jsou psány poměrně tvrdě, mnohdy až útočně. Ve své době vyznívaly jinak, dneska nad mnoha z nich zvedneme obočí nebo ucítíme trapnost. Opravdu to bylo tak vyhrocené? Já sama nevím. Dělo se toho mnoho, ale když jsem nevnímala příliš zpravodajství, tak toho šlo poměrně dost mimo mě (což samozřejmě není vina autora, že jsem byla ignorant). Ale ani tak kolem mě zmiňovaná témata nijak nerezonovala. Vnímala jsem, že například Vlastimil Vondruška napsal něco o zániku Evropy, co jsem nečetla. Věděla jsem, že někde běhá nějaký Konvička, co má divnou skupinu na Facebooku a že nějaká holka žaluje školu kvůli náboženství. To jsem tahala z paměti těžce.
Kniha zesměšňuje i témata, která dnes rezonují veřejným prostorem silně. Dezinformace už nejsou výmysl a každý z táborů bojuje s těmi svými. Skupiny podvodníků denně okrádají naivní a starší lidi. To jsou tvrdá data. Vznikají stále nové iniciativy bouchající na poplach pro ochranu demokracie (nebo toho, pod čím mají tento pojem zařazen). Rodiny jsou na smrt rozhádané kvůli e-mailům a sociálním sítím a lidé se mlátí na ulici kvůli oblečení.
Pokud si chcete v nostalgii připomenout svět, kde se s varováními střílelo trochu mimo, lidé říkali blbosti a většina věděla, že jsou to blbosti a projít se hřbitovem politických mrtvol, knihu neváhejte vzít do ruky, je to jako fotoalbum po dědovi z konce devadesátých let. Máme pocit, že si tu dobu pamatujeme, ale u jednotlivých obrázků jsme stejně trochu mimo. V něčem to byla hezká doba. A za dalších šest let to bude zase trochu jiný. Naštěstí i bohužel.
Nestavím se ke knize příliš tvrdě. Beru, že někomu to přijde vtipný a určitě existují lidé, kteří v knize popsanými tématy stále žijí. Že já mezi ně nepatřím je pouze můj úhel pohledu. Nemohu autora soudit za to, že měl tehdy v oblibě politiky a politiku, která dnes vyvolává částečně rozpaky a také budí silný odpor. Je poměrně dost lidí, kteří s ním budou i dnes souhlasit.
Bylo také dobré si připomenout, že není dobré soudit knihu podle obalu. Jsem naučená tento styl grafiky brát jako varovné téma. Tady to bylo jiný. Je to prostě úplně jiný.
Nevím.
Dál…?
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 