Pokud otevřeme libovolnou sociální síť, dříve nebo později se dostaneme k řadě profilů propagujících dějiny a s tím spojené poznání. Ať už se jedná o větší instituci, menší neziskovou organizaci (někdy je to to samé, uznávám), nebo nadšeného jednotlivce, cíl mají stejný. Vysvětlit, ukázat a dovést k pochopení neznalého kolemjdoucího uživatele.
Jedním z těchto projektů je blog a několik profilů na různých sociálních sítích, nyní vystupujících pod názvem Restart dějepisu, dříve Pochopte dějiny. To posléze autorka blogu, Barbora Jiřincová, změnila na již zmíněný Restart dějepisu. Pod tímto názvem naleznete i její knižní dílo, první díl zamýšlené dějepisné trilogie. Ještě prozradím, že na světě je už také druhý díl, Update dějepisu.
Ke knize samotné. Anotace mimo jiné uvádí, že kniha obsahuje 22 příběhů z českých dějin. Toto nemohu potvrdit ani vyvrátit, jelikož už obsah sám nabízí řádků o něco více a ani jako čtenář jsem nedokázala rozpoznat, kde zamýšlené příběhy začínají a kde končí. Navíc freestyle autorky ve věci typů písma, titulků a užívání kurzívy mi toto zjištění znesnadňovalo. Ponechala jsem tedy tuto informaci neověřenou, protože se přiznám, že mi se to nechtělo zjišťovat. Ovšem zřejmé to v knize příliš není.
Když se dostaneme přes obsah čítající několik stran, v úvodu se od autorky dozvíme, že s prací na svém blogu chtěla švihnout, ale naštěstí ji někteří čtenáři přesvědčili, ať to nedělá. Lehce jsem se zastyděla, jelikož jsem mezi těmito dobrými dušemi rozhodně nebyla. Ovšem mohu říct, že nejpozději o několik stran dále jsem všechny tyto dobré samaritány z duše proklela. Mělo mi napovědět, že když autor začíná dílo výčitkou, nebude to dobré.
A taky nebylo.
Poté, co si otřete z duše temný stín autorčiny výčitky, se v prvním příběhu dozvíte, že Slované budou mít šanci přežít zimu, až se vypálí medovina. Pokud se v této části zarazíte, že tu něco nesedí, jste na tom lépe než autorka. Nacházíme se totiž v Evropě roku 350 a medovina se nepálila tehdy ani dnes. Vzniká kvašením. Naštěstí to mohou ve stejném místě a čase oni Slované zapít pšeničným pivem ochuceným chmelem. Sice o čtyři sta let předběhli dobu, ale jestli si dokázali vypálit mezi poli medovinu, člověk jim dopřeje i ten chmel. I tu stodolu, kterou by jeden našel spíše ve středověku.
A tím jsme se již v úvodu přiblížili k prvnímu problému knihy, o které autorka v rámci své téměř neviditelné marketingové kampaně prohlašuje, že se jedná o důležité dílo pro každého, koho na základní škole nebavil dějepis (protože ho vyučují blbě, neasi) a ona je tou opravářkou, kdo tuto škodu na pokřivené duši českého národa napraví. Upozorňuji, že výše uvedené není sběr z celé knihy, ale jednoho odstavce. Jelikož autorka míří na dějepisně méně znalé, jeden se lehce orosí hrůzou, co bude dál.
Proto pokračujme. Jakmile se dostaneme přes úvodní příběh zdůrazněný kurzívou, na straně jedenáct na nás zaútočí Slované. Doslova. Na jedné straně se toto slovo vyskytne celkem třináctkrát. Člověk je viděl kolem sebe, i když nechtěl. Toto zjištění ve mně ovšem neprobudilo ani tak nadšení pro slovanskou myšlenku jako podezření z odfláknuté korektury.
Narážíme také na myšlenku, že po Slovanech toho nezbylo mnoho, co by dnešní archeologové mohli analyzovat. Tady mi chybí upřesnění, protože v České republice, ale i po celé Evropě, je stop po Slovanech poměrně hodně. Jestli je myšleno kolem roku tři sta, to se zřejmě dá zdráhavě souhlasit, ale později po sobě zanechali práce pro archeology poměrně hodně (na některých nalezištích dokonce vybírají vstupné a prodávají párky). Čímž narážíme na další problém. Nepřesnost. Při četbě se totiž čtenář nedozví příliš mnoho nového, ale zažije velké množství nepřesností nebo z kontextu vytrženého. Je to poměrně nebezpečné pro čtenáře neznalého, který si takto může vytvořit chybné závěry, a velice únavné pro čtenáře znalého. Ten se stále ve čtení zastavuje, nechápe, ověřuje a dohledává. Později pak nadává nebo se směje. Ani jedno není dobré.
Kniha sestává ze dvou diametrálně odlišných částí. Jedna jsou ony příběhy autorky, zpočátku opticky oddělené kurzívou, později už ne. Tyto postupné změny v grafice knihy jsou matoucí jako kamenný mlýnek v ruce slovanské ženy (já ten úvodní příběh prostě žeru). V těchto vyprávěních se dozvíme mnoho, nejvíce však osobní vztah autorky k jednotlivým postavám dějin. Sámo je něco jako neomalený bařtipán, Dagobert má zřejmě rád BDSM. Dějepisně jsou tyto smyšlenky úplně k ničemu. Neznalému opět nabídnou naprosto zkreslený pohled na dobu i vykreslovanou situaci, znalého čtenáře však ohrozí mrtvicí, jelikož mu musí při delším čtení zákonitě rupnout cévka. Opět opakuji myšlenku, že ani jedno není dobré.
A repetetivnost slov i výrazů je další věcí, při které vám cukne oko. V některých pasážích se zřejmě opět jedná o odfláknutou korekturu knihy, jinde má opakující se myšlenka zřejmě více napnout děj. Nefunguje to. Vůbec to nefunguje. V ničem to nefunguje. A kdybyste nevěděli, nefunguje to.
A vypadá to přesně takto hloupě.
A aby to nebylo málo, přichází další výčitka:
„Malá kapka v dějinách a stovky až tisíce zmařených životů stovek a tisíců jednotlivců.
(dramatická pauza)
O ty se dějiny ovšem nikdy nezajímaly.“
Tak se ještě jednou omlouvám, kdybych náhodou byla taky ty dějiny. Ale v archeoskanzenu Modrá jsem kdysi byla, dokonce dvakrát, třeba mi bude odpuštěno. Ale jak bylo řečeno výše, ono po Slovanech stejně moc nezůstalo, neasi.
Úryvek výše je z oné druhé části textů odlišného charakteru, tedy toho, co vám má vysvětlit dějiny, kde neschopná základní škola selhala. Zde se nabízí otázka, v čem konkrétně je autorka lepší. Dějepis základní školy nabídl minimálně postavy a data. Autorka dělá to samé. Popravdě, jména a čísla jsou asi to jediné, v čem si můžete být v knize jistí. Ovšem kde je ta přidaná hodnota oproti tomu zlému dějepisu, na to jsem nepřišla. Spíše je důležité si na rovinu říct, že autorka spřádá své vlastní dojmy a dějinná spojení dle svých pocitů, ale nikoliv dle skutečných dějinných souvislostí. Text působí, jako by zde byl pokus nalézt něco nového, co ještě nebylo řečeno. Vznikají tak poměrně nebezpečné závěry s vynecháváním důležitých souvislostí a kontextů dějin. Ona historie totiž slouží autorce spíše k prosazování vlastních dojmů a zájmů, nikoliv k osvětlení spletitých českých dějin tak, jak se skutečně udály.
Poměrně často se v textu čtenář setká s pohledem Češi versus Němci. Dokonce i tam, kde ještě národní princip neexistoval. Člověku se tak vkrádá myšlenka na národní obrození, tomu by odpovídal i naivní jazyk oněch příběhů, kdy byl Němec (Avar, Frank) samozřejmě nepřítel číslo jedna a hrdinná česká (slovanská) myšlenka tomuto vzdorovala (kolem roku tři sta…). Netuším, zda má autorka s tímto nějaký problém, ono se toto objevuje i na jejích sociálních sítích, ale působí to poměrně směšně. Vykastrovat důležité pasáže české historie jen na národnostní soupeření je čistá hrůza. V knize se to bohužel děje.
Mám knihy o historii ráda. Mou specializací jsou evropské dějiny dvacátého století, a hlavně naše vlast té doby. Vedle jídelního stolu mám vystavenou knihu s Rudolfem Slánským na obálce a mého manžela sem tam v posteli vyděsí mrtvá česká komunistka (dílo pana Pernese vřele doporučuji, zmapoval jejich fanatismus fantasticky). Ovšem od osmnáctého století zpět jsem na tom bídně. Když se nejedná o morovou epidemii, ztrácím se. Proto jsem s nadějí sáhla po této knize a doufala, že mi něco napoví. Mělo mi ale spíše napovědět, že když se zoufale nemůžu začíst a dramatické vsuvky jsou na úrovni čítanky čtvrté třídy základní školy, že se daleko nedostanu. Stejně jako narážky na slavné Hry o trůny. To ráda vidím na celotáborové hře menších dětí, v „historické“ knize mě to vyděsí.
Tohle je první recenze, kdy jsem požádala o pomoc, jelikož úkol byl větší než já. Člověk znalý popisované historie se obětoval a několik dnů s knihou strávil. Že ji po mně zpět nehodil, zavinil jen fakt, že knihu mám v e-formátu a moje čtečka stála více než deset tisíc korun. A je kovová. Byl znechucen, trochu pobaven a zhodnotil, že knize kromě všeho výše uvedeného chybí i odborná recenze. Protože nikdo, kdo se vyzná ve znásilňovaných dějinách v knize, by nemohl s textem souhlasit tak, jak je uváděno do zavádějících souvislostí.
Co více dodat. Mohla bych dále jít knihou a nalézat historické, stylistické i grafické prasárny a vymýšlet k nim vtipné bonmoty. Závěrem chci však spíše vyjádřit smutek, že celý projekt skončil jako strašná kniha (a ne jedna). Pokud bych v blízkém okolí neměla někoho, kdo popsaným dějinám rozumí, odnesla bych si velmi špatný obrázek o české historii, i když mi bylo jako cílovému čtenáři slibováno prozření. Nestalo se. Jen jsem velmi často myslela na dílo divadla Járy Cimrmana, konkrétně tento úsek:
„Nepište mi a pokud možno nepište vůbec.“
A s touto bombou UŽ KONEČNĚ končíme.
Uf.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 