Zapomenutí hrdinové | Brigádní generál Alois Liška – Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka

Minulý týden jsme si připomínali 80. výročí Pražského povstání i kapitulaci německých jednotek, jež byla v Praze podepsána 8. května 1945 odpoledne. Hlavní město republiky však nebylo v květnu 1945 jediným místem, kde do rukou důstojníků čs. armády kapitulovaly silné nacistické jednotky.

Tím druhým se stal francouzský Dunkerque, kde 9. května 1945 dopoledne podepsal viceadmirál Friedrich Frisius bezpodmínečnou kapitulaci tamní pevnosti. Stalo se tak na velitelství brigádního generála Aloise Lišky, velitele Československé samostatné obrněné brigády, jenž ve svěřeném prostoru velel všem spojeneckým jednotkám (kromě Čechoslováků šlo i o Brity, Francouze a Belgičany). Tímto kapitulačním aktem bylo završeno řadu měsíců trvající obléhání téměř dvanáctitisícové nacistické posádky, na níž se rozhodující měrou podílela právě Liškova brigáda. Proto jsem se rozhodl památku tohoto statečného vojáka i jeho rodiny připomenout.

Alois Liška se narodil 20. listopadu 1895 v osadě Záborčí nedaleko Turnova jako třetí ze šesti dětí chalupníka Aloise Lišky a jeho manželky Anny, rozené Štrynclové. Po studiu na turnovské reálce, kde v červenci 1915 složil maturitní zkoušku, sice nastoupil do zaměstnání jako úředník železničních drah v Třemešné u Dvora Králové nad Labem, ne však nadlouho. Již v listopadu téhož roku musel narukovat k c. a k. zeměbraneckému pluku č. 10 v Innsbrucku, s nímž byl v června 1916 odeslán na ruskou frontu. Zde padl do zajetí, v němž se v lednu 1917 přihlásil do čs. legií. A protože projevil zájem o službu u dělostřelectva, byl zařazen k 1. čs. dělostřeleckému divizionu, s nímž se na jaře 1918 zapojil do bojů s bolševiky. Zúčastnil dobytí Syzraně, bitvy u Lipjag, stejně jako vzetí Samary, Buzuluku, Ufy či Simbirska. Po třech letech bojů se v polovině září 1920 se nalodil na loď „Heffron“ a o dva měsíce později se v hodnosti kapitána ruských legií vrátil do vlasti.

Zde se stal Alois Liška příslušníkem dělostřeleckého pluku 51 a právě u tohoto útvaru strávil až na drobné výjimky velkou část své meziválečné vojenské kariéry a postupně se vypracoval z velitele baterie a oddílu až na velitele pluku. Mezitím prošel řadou škol a kursů a jako mimořádně schopný důstojník absolvoval v letech 1926-1929 studium na prestižní Válečné škole v Praze, což ho předurčovalo k zastávání vysokých funkcí v čs. armádě. Funkci velitele brandýského dělostřeleckého pluku vykonával Alois Liška až do počátku ledna osudného osmatřicátého roku, kdy nastoupil jako posluchač do Kursu pro vyšší velitele v Praze, po jehož skončení byl na počátku července 1938 přidělen k II. odboru (dělostřeleckému) MNO v Praze, kde setrval až do okupace republiky v březnu 1939. S jedinou výjimkou. V době mnichovské krize se stal v rámci svého mobilizačního zařazení velitelem dělostřelectva 1. rychlé divize v Pacově.

Bezprostředně po okupaci a vzniku protektorátu se Alois Liška zapojil do odboje proti nenáviděným okupantům a stanul v čele krajského velitelství Obrany národa v Mladé Boleslavi. V souvislosti s jeho rozsáhlou odbojovou činností se na jeho stopu dostalo gestapo a jen šťastnou shodou náhod unikl 6. února 1940 zatčení. Poté již na nic nečekal a odešel ilegálně za hranice. S nemalými potížemi se mu podařilo dostat přes Slovensko, Maďarsko (kde byl měsíc vězněn v Budapešti) a Jugoslávii do Francie, kde byl 10. května 1940 ustanoven zatímním velitelem 1. čs. dělostřeleckého pluku v La Nouvelle. Ten však nebyl do bojů nasazen a po francouzské kapitulaci byli jeho příslušníci evakuováni na lodi „Viceroy of India“ do Velké Británie.

Po vzniku 1. čs. smíšené brigády ve Velké Británii se Alois Liška v srpnu 1940 stal velitelem jejího dělostřeleckého oddílu, jenž byl o necelý rok později přeměněn na 1. dělostřelecký pluk. V jeho čele stál poté nepřetržitě až do 21. března 1943, kdy byl ustanoven velitelem Československé samostatné brigády, kterou se mu po doplnění veterány od Tobruku, podařilo úspěšně reorganizovat na Československou samostatnou obrněnou brigádu. V čele této jednotky odjel na konci srpna 1944 do Francie, kde 8. října 1944 převzal od Britů obléhání přístavu Dunkerque, jenž Němci přetvořili ve tvrdě hájenou pevnost. Tento zodpovědný úkol plnil spolu se svojí brigádou až do konce války a své vojáky přivedl v polovině května 1945 do osvobozené republiky.

Návrat do svobodného Československa byl však pro Aloise Lišku velice bolestný. Shledal se totiž jen s manželkou Annou a dcerou Vlastou. Až od nich se dozvěděl, že jeho nejbližší byli již 6. července 1942 zatčeni gestapem a uvězněni. Obě ženy prošly tři roky trvajícím utrpením v koncentračním táboře Ravensbrück, šťastnou shodou okolností se však dožily osvobození (dcera Vlasta byla dokonce odsouzena k trestu smrti a popravě unikla jen díky pomoci jedné z vězenkyň, která ukryla její osobní dokumentaci). Syn Jaroslav společně se svým strýcem Josefem (generálovým starším bratrem) však takové štěstí neměli a byli zavražděni příslušníky SS 2. května 1945 na pochodu smrti. Pouhý jeden jediný týden před koncem války.

Generál Alois Liška byl v červnu 1945 jmenován velitelem Vysoké školy vojenské v Praze a tuto zodpovědnou funkci vykonával až do února 1948. Úder komunistů proti oblíbenému a respektovanému generálovi následoval ihned poté, co se dostali k moci. Již 4. března 1948 mu byla udělena tříměsíční „zdravotní dovolená“ a 1. června 1948 byl jako novému režimu nepohodlný přeložen do výslužby. Žil poté pod neustálým dohledem nechvalně proslulého obranného zpravodajství (OBZ) Bedřicha Reicina, avšak přesto se mu s pomocí přátel podařilo 12. června 1948 překročit československo-německé hranice a odejít do exilu (v nepřítomnosti byl totalitním režimem degradován na vojína v záloze).

Komunisté se nedlouho poté začali mstít jeho nejbližším. Z armády byl jako politicky nespolehlivý vyhozen i jeho zeť podplukovník Bohumil Pelikán, jenž byl v dubnu 1949 zatčen a odsouzen ke 12 letům odnětí svobody. Krátce byla vězněna i generálova dcera Vlasta, které bylo vyhrožováno, že již nikdy neuvidí své dvě děti (tehdy jim byl rok a dva roky). Po propuštění nemohla najít práci odpovídající její kvalifikaci, pracovala v dělnických profesích a ze svého nízkého platu živila nejen obě děti, ale i maminku, jež měla podlomené zdraví v důsledku věznění v době války.

Alois Liška si mezitím našel v Londýně zaměstnání v jazykové škole Language Tuition Centre na Oxford Street a zároveň neúnavně pracoval v exilovém hnutí. Byl funkcionářem Sokola, členem Klubu čs. kolonie v Londýně, ale především jedním z vrcholných představitelů Československé obce legionářské v zahraničí. Bývalými spolubojovníky byl jako mimořádná osobnost vážen a uctíván, a proto ho také zvolili za svého čestného předsedu. S přibývajícím věkem však na něj těžce doléhala ztráta rodiny, která zůstala v Československu a život v exilu, daleko od rodné vlasti. Krátce před svou smrtí napsal: „…Čekám, kdy Osud řekne KONEC, což bude vysvobozením z dosavadních trampot a bolestí. Vysedávám doma, což je jediné, co mohu dělat. Každý pohyb i uvnitř domu vyvolává zhoršení.“

Onen konec, na který generál Alois Liška čekal, přišel v pondělí 7. února 1977, kdy se jeho nesnadná životní pouť navždy uzavřela. Jeho blízkým se po složitých vyjednáváních podařilo do Československa dopravit urnu s jeho popelem, aby tak mohli splnit jeho poslední přání, že chce být pohřben doma. Na hrobě ve Staré Boleslavi však mohlo být uvedeno pouze jeho jméno, bez vojenské hodnosti. Tu mu přece komunisté odebrali. Přesto se na něm každoročně objevila kytice se stuhou a nápisem: „Svému veliteli – jeho vojáci“…

Čest jeho památce!