Kniha Pan Kaplan má stále třídu rád autora Leo Rostena v překladu Antonína Přidala je dílo stále vyvolávající právem emoce. Anekdotické kapitoly na sebe navazují jen velice volně a v žádném případě mezi nimi nehledejte příběh v tom pojetí, v jakém jej vidíte v jiných knihách. Střetnutí přistěhovalce Hymana Kaplana a dobráckého profesora Parkhilla ve večerní škole pro dospělé jsou souborem jazykových zvláštností a možností jejich prznění. To vše rámuje křik zbytku třídy, soudící Kaplana za jeho svět vlastních jazykových pravidel. Kniha je unikátní právě svým zaměřením na jazykové jevy a absurdity vyplývající z ohýbání pravidel, kterými se řídí. Kniha se stala celosvětovým fenoménem, a i dnes nese poselství pro své čtenáře. Stačí jen vstoupit do třídy profesora Parkhilla.
Pro zavilé fanoušky konceptu pana Kaplana je nadpis bezpředmětný až urážející. Samotnou mě překvapilo, jaké emoce toto dílo stále vyvolává a kolik lidí jeho znalost spojuje. Jistě, existují literární díla sdružující kolem sebe početné davy fanoušků, ale pan Kaplan vyvolával ve čtenářích něco jiného než jen touhu po podobenství.
Panu Kaplanovi se totiž podobat nechtěl nikdo, a přitom se v něm nějak poznal každý soudný čtenář. A s vědomím, že začínám číst zamilovanou knihu mnoha lidí jsem vstoupila do příběhu.
Pan Kaplan má stále třídu rád je pozoruhodná kniha i z hlediska své historie. Je totiž možné číst dvě verze, a to v originálu i v překladu. Četla jsem novější verzi překladatele Antonína Přidala. Ten v krátkém úvodu přibližuje historii knihy i úskalí jejího překladu. Kniha sama o sobě je velmi pozoruhodná už předtím, než ji vůbec začnete číst.
Když se však k „ději“ dostanete, zjistíte, že jde o něco úplně jiného.
Kniha samotná nepodléhá obvyklým zvyklostem knihy. Nejedná se o ucelený děj. Vstupujeme do třídy profesora Parkhilla, tento neurčitý, a přitom velmi konkrétní element se snaží vládnout třídě přistěhovalců. Ti zde jako dospělí lidé, toužící splnit si v USA svůj americký sen, zkouší zvládnout základy i záhady anglického jazyka (v překladu transformovaného do češtiny), aby se mohli stát úspěšnými absolventy celého ústavu večerní školy, a nakonec i úspěšnými žadateli o americké občanství. Třída je plná různých postaviček z různých částí americké přistěhovalecké třídy. Mnozí jsou na nerodný jazyk přirozený talent a někteří si vytvářejí vlastní pravidla. A zde se opět dostáváme ke slavné osobě pana Kaplana.
Hyman Kaplan je přistěhovalec z východní Evropy. Stejně jako řada jeho večer znavených spolužáků přichází do začátečnické třídy, aby pod vedením profesora Parkhilla úspěšně zvládl také mluvenou řeč. Ovšem pan Kaplan s jazykem pracuje jinak než ostatní a při četbě čtenář zjistí, že s pravidly dotyčný nepracuje jinak, ale vytváří si dle svého chápaní světa nová. To vytváří ve třídě zajímavé konflikty a nad tím vším stojí profesor Parkhill a netuší, jak situaci zvládnout. Kaplan totiž třídu dospělých dokáže dostat do varu během chvilky.
Kniha se sestává ze samostatných kapitol, a i když je pohodlnější číst postupně, pokud to neuděláte, nemyslím si, že poznáte nějaký rozdíl. Třída sice postupuje, ale pozornost je vržena většinou na pana Kaplana a ten si jde svou cestou. Síla knihy není v příběhu, ten v knize nenajdete. Anekdotické kapitoly plně podléhají Kaplanovi. Ten je ústřední silou a motorem třídy, i když tento motor jede kdovíkam. Kaplan zastupuje osobu, která s jazykem nakládá dle svého. Celou část společnosti prznící jazyk. V jeho opozici stojí zoufalý a bezmocný profesor Parkhill jako všechna pravidla, která sice existují, ale svou pouhou existencí někoho jako je pan Kaplan nezastaví. Pan Kaplan sice k profesoru Parkhillovi vzhlíží, ale nepřibližuje se mu. A vést se nenechá.
Zbytek třídy pak představuje kulisy. Další postavičky jsou snaživé, znechucené, naštvané, agresivní a pomáhají dotvářet grotesknost každé hodiny. Děj jako takový málokdy přesáhne třídu a o jednotlivých žácích se nedozvíte nic. Celá kniha se zabývá jazykovými jevy a jejich vybočení v ústech věčných začátečníků a snaživých pokročilejších. V tom vše osoba pana Kaplana působí jako demoliční stroj jdoucí středem.
Je to velmi zábavné čtení a pokud se zajímáte o češtinu jako takovou, bude mít pro vás kniha další úroveň. Pokud jste laik jako já a pouze jste se do češtiny narodili, pochytíte určitě pár zajímavostí, zasmějete se a půjdete dál. Laskavý kult knihy je pochopitelný. Celý příběh je od svého zrodu obklopen tajemstvím, jinotaji, dlouhou realizací druhého vydání i nesmírnou prací překladatelů. Překladatel do každého jazyka musí napsat kus knihy sám v úctě k pravidlům řeči, do které knihu uvádí.
Kniha sama i přes emoce v každé kapitolce je laskavým zobrazením mikrosvěta třídy. Její zákonitosti vznikají i padají se zazvoněním zvonku. Každý čtenář si najde svého žáka, se kterým se ztotožní. Věřím, že někdo i pana Kaplana. Záleží pak na každém, jak hluboko se mu příběh dostane dovnitř. Mně kniha bavila hodně. Faktem však zůstává, že i když už budu rozumět vtipům navazujícím na knihu, tím to pro mě zatím skončilo.
I s ohledem na současnost je kniha v mnohém vzpomínkou na časy, co nyní skončily. Proto jsem v tichém posezení mezi bouřlivými přistěhovalci cítila i smutek.
Dnes už by se dílo Pan Kaplan má třídu stále rád dalo zařadit mezi klasické knihy. Je to nádherný otisk své doby a obsahuje mnoho užitečných jazykových postřehů i zamyšlení. Každého, kdo tu knihu miluje, chápu. Má velký potenciál se otisknout do čtenáře a provázet jej v jeho životě.
Pokud jste knihu nečetli nebo jste ji v minulosti spíše proletěli, protože byla tehdy cool a všude, určitě jí dejte šanci. Je to kvalitní kniha a pobaví vás.
Hyman Kaplan má stále co říct. Jen mu dnes budete rozumět jinak.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 