21. srpna 1968 je důležitým datem, kdy si jako národ připomínáme vpád vojsk Varšavské smlouvy. Po celé republice docházelo k incidentům spojených s příchodem okupačních vojsk. Toho dne bylo zabito mnoho lidí, ať už při aktivním občanském odporu proti okupantům nebo úplnou náhodou. Sovětští vojáci stříleli naslepo do budov a mnohdy se trefili do nic netušící občanů v bytech za okny. Tím však éra hrůzy teprve začínala. A s ní se také pojila stejně hrůzná doba odporných a účelných lží.
O obětech a škodách způsobených okupačními vojsky od roku 1968 až po jejich odjezd v roce 1991 bylo napsáno mnoho a tato smutná historie je naštěstí nadále připomínána. Každý takový příběh s sebou nese také linku zatajování skutečností kolem incidentu, za kterým stál voják sovětské okupační armády. SSSR po úspěšné okupaci do svých satelitů neposílal elitní vojáky, ale většinou mladíky ze zaostalých částí svazu nebo problémové jedince, které tímto schoval a zároveň je nechal dělat problémy jinde Tito lidé viděli mnohdy auto až po příjezdu do Československa, o to děsivější je fakt, že byli po velmi zběžném seznámení posazeni za volant zastaralých a špatně vybavených sovětských náklaďáků. Když připočítáme nekompetentní sovětské vedení stojící nad okupovaným národem i jeho zákony a neopomeneme i agilní plně spolupracující aparát tajné služby, mohla z toho vyjít pouze katastrofa pro okupovaný národ.
Škody na československých občanech nebyly malé. Sovětští vojáci tradičně znásilňovali, hlášen byl však jen zlomek případů. Stejně tak kradli a loupili a ani zde poškození nehlásili incidenty. Pokud však již došlo ke ztrátám na životech, nešlo už to jen tak opomenout. A zde nastupoval aparát lhaní a mlžení ve velkém s plnou spoluprací StB.
Když v historii zastavíme hned u počátku okupace, v prvních dnech přišlo o život mnoho občanů. Státní bezpečnost si samozřejmě pohlídala, aby se žádný z pohřbů nestal hromadnou manifestací proti okupantům a režimu, tím však nekončil. Došlo i k hlídání hrobů samotných. Nesměla zde být připomínka, že oběť zabili okupanti. Hrob nesměl být přehnaně zdoben nebo vůbec být v centru pozornosti. Někde dokonce byla odstraňována i smuteční výzdoba, pokud byla shledána už za provokativní. Existuje i případ, kdy pozůstalí byli pod nátlakem odstranění data úmrtí, aby nebyla smrt spojována s okupačními vojsky. Pozůstalí tehdy neprocházeli peklem pouze při zbytečné ztrátě milovaného, ale i léta poté, co byli neustále pod dohledem ve svém žalu, který nesměl být příliš velký. Mohl by totiž být považován za manifest proti „přátelům z SSSR“.
Notoricky je známý případ sovětského vojáka původem z Uzbekistánu, který nejdříve dezertoval a pak ubil maminku se dvěma malými dětmi v jejich domově kladivem. Přišli domů ještě v době, kdy v domě loupil a on jinak situaci kvůli svému mentálnímu postižení vyřešit nedokázal. Celý případ je ukázkou lží a mlžení sovětské strany, která zatajila Kononovův útěk z posádky a později ani aktivně na případ nereagovala. Teprve až došlo k zadržení Kononova potloukajícího se po Olomouci v ženských šatech. Snažil se ukrást osobní automobil. Byl zadržen, ale na žádost Sovětů rychle předán z rukou československé bezpečnosti. Ta již pak neměla na další osud a trest vojáka žádný vliv. Dále byl vydán pokyn, že se nesmí tvrdit, že pachatelem odporné vraždy byl sovětský voják, ale měl to být zahraniční dělník náhodně projíždějící krajem. Pohřeb obětí byl další smutnou ukázkou své doby. Mezi smutečními hosty bylo zamícháno mnoho příslušníků StB i Lidových milicí. Fotili si účastníky pohřbu a hlídali, zda nedochází k provokacím.
V jiném případě v noci projel opilý sovětský voják s ukradeným tankem rodinným domem, který zbořil. Z vyděšené rodiny nepřežil muž, jeho žena a dítě byli rychle přesunuti do náhradního ubytování a kolem zbořeniště vztyčeny plechové zábrany. Oficiálně se samozřejmě nic nestalo. Nikdo nesměl tvrdit nic jiného.
Otřesné jsou i případy dopravních nehod způsobenými nezkušenými řidiči, absolutním ignorováním dopravních předpisů a nulové údržby sovětských náklaďáků. Tyto kolony nebezpečných sovětských vraků bylo možné potkat v noci odstavené a neosvětlené na kraji silnic nebo v zatáčkách. Civilní řidiči neměli šanci. Stejně jako u střetů se sovětskými kolonami v protisměru. I zde docházelo ke lhaní a mlžení ze strany Sovětů. Riskantní manévry byli schopní svým podřízeným velitelé i nařídit. Trestán za oběti na životech většinou nikdo nebyl. Tak po těžké nehodě z pětičlenné rodiny jedoucí v automobilu přežily jen dvě děti s trvalými následky. Žily pak se svou babičkou ve velké bídě. Měly smůlu, do osudu jim zasáhla chyba vojáka okupačních vojsk, tedy nebylo co řešit.
Pokud došlo k incidentu, jehož viníkem byl prokázán voják okupačních vojsk, v drtivé většině na jeho potrestání neměly československé úřady žádný vliv. Dle jednostranně výhodných dohod uzavřených se SSSR si vše řešily sovětské okupační úřady samy. V případě těžkých zločinů byl často viník poslán zpět do své vlasti, zda tam však byl potrestán již nebylo možno zjistit. Oběti a případní pozůstalí si pak procházeli další hrůzou, jelikož jejich neblahý osud byl v hledáčku StB, aby nebyl nikým využit jako protest proti režimu. Tajné služby opomíjely šetření zločinů Sovětů na našem území, ale byly velmi aktivní v hledání a potírání všech náznaků sdělení pravdy o vinících neštěstí. Vymyšlenou legendu dostaly za úkol šířit místní úřady stejně jako hlásit ty, kdo se jí odmítají podřídit. Pohřby obětí byly rušeny i přelety vrtulníků. Existoval případ, kdy byly kolem truchlících shazovány letáky na podporu SSSR.
21. srpen 1968 znamenal také další začátek lží. Lží o tom, jak přijeli sovětští přátelé a nikdy nikomu neublížili. Přes čtyři stovky prokázaných obětí na životech v průběhu více než dvou desetiletí okupace však hovoří o něčem jiném. Včetně přeživších, kteří si nesou své břímě nadále v sobě.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 