Janáčkova konzervatoř v Ostravě byla založena v roce 1953, před ní však samozřejmě existovalo několik dalších institucí, ze kterých konzervatoř vycházela a daly vzniknout škole, jak ji známe dnes. K šedesátému výročí jejího založení škola vydala knihu rozhovorů se svými zajímavými absolventy. Kniha má obvyklý formát a zajímavě řešenou grafiku. Obsahuje několik desítek krátkých rozprav s umělci mnoha směrů i různého stupně polarity a mnohá jména rozhodně překvapí.
Opravdu jsem netušila, že Ivana Chýlková je absolventkou této školy a zde se dostávám k tomu, co mě při čtení zklamalo a zarazilo. I když chápu, že se nejedná o profesionální počin a je v něm hlavně nadšení a hrdost ze stále trvajícího úspěchu konzervatoře, zrovna rozhovor s Ivanou Chýlkovou působí všelijak. Ze všech různých otázek působí ta, jestli má Ivana Chýlková sny všelijak a zbytek rozhovoru není jiný. Spíše než pro výroční publikaci to zní jako rozhovor pro časopis Vlasta ve svých horších časech. A z odpovědí Ivany Chýlkové je to cítit…
Dále zde nalezneme krátký rozhovor s Michalem Kavalčíkem, v době jeho vzniku stále hrajícího také úlohu Rudy z Ostravy. Toho po pár letech nakonec nechal a dnes už se tato postava příliš nepřipomíná, ovšem rozhovor s ním je zrovna velmi příjemný. Člověk nad věcí a přitom nohama na zemi. Už tehdy se dal za postavičkou burana v džísce najít kreativní člověk a v každé své odpovědi to potvrzuje.
Ne každý věnoval výroční knize celý rozhovor, Tereza Bebarová uvedla krátký příspěvek, ve kterém si zavzpomíná na krásná léta a osudové lidi. Potkala je hlavně díky konzervatoři.
Takto se dá pokračovat i u dalších jmen. Každá osobnost kromě svých odpovědí má v knize i fotografie. Některé ryze profesionální, jiné osobní. Každý portrét rámuje tvář dotazovaného.
Jedná se o velmi příjemný počin a i když je z něj cítit hlavně nadšení pro věc než vysoký umělecký záměr, v mnoha ohledech je titul překvapující. Grafické zpracování je krásné. Byť kniha vznikla v roce 2013, je stále příjemně aktuální. Bez afektu netlačí na oči a naopak v knize navozuje příjemnou uměleckou atmosféru.
Také fotografie jsou zvoleny vkusně bez bulvární touhy po šokujících záběrech, naopak. Pro seznámení s každou osobností jsou více než vhodné.
Na čem kniha pokulhává je kolísavá kvalita rozhovorů, kdy se lze jen dohadovat, co se při skládaní jednotlivých otázek stalo. Mnohdy jsem měla pocit, že čím je osobnost slavnější, tím je rozhovor podivně povrchnější a naopak. Někdy mezi řádky seděla schlíple promarněná příležitost dozvědět se více v souvislosti právě se školou a životem kolem ní.
I tak se jedná o krásnou publikaci a každý zájemce o Ostravu a její uměleckou tvář zde najde několik příjemných překvapení. Je však třeba pamatovat, že se nejedná o odbornou publikaci pojednávající o ostravském umění, ale pouze o školní oslavu výročí své existence. V knize lze hlavně sdílet nadšení a moc se nedívat napravo ani nalevo. Byť grafika je opravdu povedená, někdy je pročítat řádky v ní vyložené bolest.
Ale to v umění zřejmě tak bývá. Není každý den posvícení.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 