Josef Rezler vypráví o svém boji proti vlastní negramotnosti i negramotnosti okolí, těžké hradbě nevzdělanosti i pronásledování mocnářstvím. Jako sociální demokrati se snažili zakládat odbory, spolky pro podporu vzdělanosti i dotýkat se jiných sociálních témat. Později skončili ve vězení i ve vyhnanství. Kniha je psána velmi emotivně a sugestivně a čtenáře skutečně vtáhne do pocitů bolesti a nespravedlnosti. I tak je však nutné zachovat si odstup a kritické myšlení a výpověď srovnávat s dalšími historickými prameny. I když není možné Josefa Rezlera v žádném případě obvinit ze lži, je nutné mít na paměti účel jeho vyprávění a to byla také politická činnost. I tak však knihu doporučuji jako jednoduchý a čtivý vhled do již pozapomenuté části našich dějin.
Existují knihy, ke kterým se dostáváte dlouho, těžce a když už máte čas, ani nevíte jestli je skutečně chcete přečíst. Tuto knihu bych si navíc v životě nepřečetla, pokud by mi ji nedoporučil manžel jako oddechové čtení o událostech, které se staly a jsou podány rozhodně poutavou vypravěčskou formou.
Hned v úvodu bych ráda za sebe podotkla, že se obsahu knihy nechci žádnou formou vysmívat a znevažovat jej. Popsané události nejsou vymyšlené a těžké doby, kdy děti a jejich rodiče umírali v podmínkách, jaké si my dokážeme jen těžko představit, nejsou ničím vtipné. Naopak. Je správné si je připomínat. I to, že v mnoha zemích je to stále realita.
Jedná se o paměti sociálního demokrata Josefa Rezlera napsané s pomocí jeho dcery. Výtisk, který jsem četla, byl vydán roku 1950 a samozřejmě úvodní slovo kurzívou soudruha Karla Kreibicha nám doporučuje, co si o knize máme myslet v kontextu „revolučních“ let v období vydání knihy.
Nebudu lhát, to jsem přeskočila, pozornost bych u toho stejně neudržela. Alespoň to nemělo přes 100 stran jako úvod jednoho vydání Don Quijote.
Josef Rezler přibližuje své dospívání a tvrdou práci na dělnické pozici, na které pracoval od roku 1867. Jednalo se o tkalcovnu Gebrüder Porges na pražském Smíchově, těžká práce v primitivních podmínkách. Tehdy pracovaly i děti, podmínky nebyly dobré a lidé měli prací za mizerný peníz vyplněnou většinu nepříliš dlouhého života. Josef Rezler popisuje svou touhu po vzdělání, první krůčky v gramotnosti i šok z úmrtí sourozenců a beznaděj.
Tyto události v něm zažehly politické přesvědčení a začal se organizovat i realizovat v sociální demokracii, zakládat spolky, odbory a velice štvát monarchii. Tehdejší zřízení totiž nemělo podobné organizace v oblibě snažilo se je potírat, co šlo. Josef Rezler skončil spolu s dalšími sociálními demokraty ve vězení. Kniha popisuje horší i lepší chvíle za mřížemi, za kterými byl i s otcem budoucího československého prezidenta Ladislavem Zápotockým. Po letech ve vězení vypráví o bídě po propuštění na svobodu, vyhnání z Prahy a nemožnost získání práce. Rodina trpěla. Nakonec sehnal práci, ale později mu to zase nedalo, začal se organizovat a zase za to zaplatil. Poté rodina odešla do Německa, kde ovšem chybělo to pravé české patriotické zanícení. Rezler cítil vykořenění, zoufalství a později se hroznou cestou vracel s rodinou zpět do Čech.
Vše je podtrhnuto budovatelskou vlnovkou, komentováno s naprostým dělnickým nadšením a když je vypravěč zoufalý, zoufalství je naprosto upřímné. Popisy prostředí, jednotlivých provozů, chudých domácností a dětí v těžkých provozech jsou i s odstupem času stejně naléhavé jako době vzniku rukopisu. Marnost počínání a touha po změně ze vzpomínek naprosto křičí stejně jako hluboký nesouhlas s marnotratným a neznabožským jednáním spoluobčanů. Snažil se burcovat, snažil se osvětlovat jejich temnotu, ale neprosvítil. Byli spokojení se svým osudem přisouzeným málem.
Ze stránek čas od času vystoupí i naprosté znechucení nad nepochopením pokroku, jaký Josef Rezler nabízel nebo hrdost nad tím, když se dílo začalo dařit. Rozhodně autorovi nechybělo naprosté nadšení pro věc.
Kniha je vypravěčsky perfektní. Dokáže vtáhnout, popsané pocity jsou i přes hradbu desetiletí vydání a více než století po jejich sepsání velmi sugestivní. Opravdu uvidíte hnusnou fabriku, hloupé lidi, umírající děti a pocítíte zoufalství a zmar. To vše v relativně tenkém svazku. Autor napsal své paměti skutečně úderně. Další věc je ale tendenčnost. I když nelze Josefa Rezlera v žádném případě obvinit ze lži, protože popsané nepopisuje v různých spisech pamětí jen on, ukazuje svůj úhel pohledu. Úhel, ze kterého později vzešlo jeho politické přesvědčení. Na které navázalo co navázalo. V dalším politickém přesvědčení.
Úlohu sociální demokracie jako směru, který zlepšil podmínky dělníků v 19. století nelze opomenout. Naopak je dobré se o tuto oblast dějin zajímat více. Právě pro rozeznání faktů a dojmů v knihách jako paměti Josefa Rezlera. Jedná se o emotivní svědectví části dějin, které se blížily k potřebné změně. Neváhejte proto vyslechnout Josefa Rezlera, ale nepřejímejte slepě všechna jeho slova.
Ovšem jako doplnění jiných knih k tématu je to skvělá volba. Knížka není náročná a perfektně ilustruje dělnické dějiny a jejich hnutí a ukazuje těžké časy. Nechte se proto na několik večerů vtáhnout do 19. století pro uvědomění si, nikoliv však uvědomělost.
Při čtení však prosím neodkládejte kritické myšlení.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 