Krása zachraňující svět

V Saint-Dizier proměnil tým obce všechny reklamní poutače v umělecká díla. Místo reklam jsou zde reprodukce Cézanna, Van Gogha, Hokusaie, Maneta, Delacroixe, Botticelliho… Město se tak stává skanzenem, který má čelit panující šedi.

Podnět vzešel od městské rady malého města v departementu Haute-Marne. Ve městě Saint-Dizier, které leží uprostřed trojúhelníku tvořeného městy Remeš, Troyes a Nancy, proměnil tým městského úřadu reklamní poutače v umělecká díla. Reklamy byly nahrazeny reprodukcemi děl Cézanna, Van Gogha, Hokusaie, Maneta, Delacroixe a Botticelliho. Město se tak stalo muzeem pod širým nebem, které poskytuje východisko z panující ponurosti.

Od dubna roku 2021 se zde objevují reprodukce slavných děl slavných výtvarných umělců. Jedna z místních obyvatel chápe kritiku, kterou někteří občané vznesli na tuto kampaň, hrdě pokřtěnou „Krása zachrání svět“. Ona však do tohoto tábora nepatří:

Vrací nás zpět do kulturního kontextu, který jsme ztratili v důsledku uzavření se umění a poznání. Muzeum je zavřené, ale náš starosta se teď snaží dostat muzeum na ulici.

Krása musí existovat. […] Pro mě je krása životně důležitá. Vím, že to není pro každého, ale pro mě je krásné město, město, které se snaží být estetické, potěšit oko, životně důležité pro dobrý pocit.

Při pohledu na obraz Svaté Anny, Panny Marie a Ježíška hrajícího si s beránkem od Leonarda da Vinciho se přenese do vzpomínek na své děti.

Kdybych byla Pannou Marií, nesnesla bych to utrpení vidět své dítě ukřižované… Nemohla bych, myslím, že bych křičela, zešílela bych, kdyby mé dítě dali na kříž. Umřela bych na místě. Ona měla víru, já ne.

Stejně jako všude jinde, i v Saint-Dizier se liší citlivost lidí na umění. Někteří se zamýšlejí nad Caravaggiovou poezií nebo vzpomínají na vnitřní cesty vyvolané poslechem Mozarta, jiní se přiznávají, že jsou vůči umění imunní. To však není případ Wandy, 83leté ženy, kterou uchvacují všechny obrazy, které vidí:

Je to krásné. Město Saint-Dizier si vede dobře. To je nádhera! Ach, ti malíři… Monet! Ty obrazy jsou nádherné. Je to venkovské […]. Je to nádherné, všechno je krásné! A co je tohle? Van Gogh, Hvězdná noc! Ach, to je nádhera, to je nádhera! A je toho ještě víc?

Wanda miluje život: sní o tom, že bude nesmrtelná. Od roku 1998 je v důchodu a vypráví o svém nepříliš šťastném dětství, o životě na státní podpoře, přes povídání o tvrdé práci v továrně, po další situace. Co ji dnes trápí, jsou problémy se svým okem, kvůli kterému si nechce „zkazit“ i to druhé oko. Nedokáže si totiž představit, že by žila jako nevidomá:

Kéž bych mohla žít věčně.

Na průčelí radnice je reprodukce obrazu Gustava Klimta Polibek. Muž oblečený do žluté barvy, stejně jako jsou barvy na obraze, je obrazem nadšen. Vzpomíná na svou bývalou práci, na potíže, s nimiž se potýkal, a na úpadek svého profesního prostředí.

Ale vše je o odpuštění: „Vždycky musíte odpustit,“ říká. A stejně jako mnoho dalších souhlasí: ano, krása zachrání svět…

Více v reportáži Élise Andrieu (režie: Emmanuel Geoffroy) na rádiu france culture:

---