Věříte v sedmou uměleckou revoluci? Možná byste měli. Stejně jako to už nějaký čas činí francouzské veřejnoprávní rádio, které se ve svém podcastu s názvem Les films qui ont changé le monde ohlíží za nejvýznamnějšími kinematografickými díly 19. až 21. století.
Existují filmy, které pomohly nově definovat obrysy kinematografie a zároveň ovlivnily náš pohled na zásadní společenské problémy. Podcast Les films qui ont changé le monde vám přináší rozbor několika filmů různých filmových žánrů, které se skvěle chopily témat ekologie, světa práce a třeba feminismu. Tento nový seriál navazuje na předešlou sondu do filmového světa „Comment les films changent le monde“, kterou v roce 2022 produkoval Antoine Guillot v režii Vivian Lecuivre, a na sérii „Films qui ont changé nos regards“ v produkci Michèle Halberstadt, režii Dorii Zénine a ve spolupráci s Lilou Boses a společností Sofilm.
Ukázky z několika epizod podcastového seriálu Radio France na stanici france culture:
Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel
Tento film režisérky Chantal Akermanové byl v roce 2022 vyhlášen nejlepším filmem všech dob, jde o intimní snímek z roku 1976, který je kronikou tří dnů v životě protagonistky z názvu filmu, ovdovělé ženy v domácnosti, která si přivydělává příležitostnou prostitucí na pohodlnou existenci, kterou sdílí s dospívajícím synem.
Tři hodiny a jednadvacet minut trvající film Jeanne Dielman byl uveden do kin v roce 1976 poté, co byl představen v rámci prezentační akce Čtrnáct dnů režisérů na festivalu v Cannes. V roce 2022 byl časopisem Sight & Sound Britského filmového institutu označen za „nejlepší film všech dob“, když porazil filmy Vertigo Alfreda Hitchcocka a Občan Kane Orsona Wellese. Ačkoli se Akermanová později stala klíčovou filmařkou, zejména díky počtu režisérů, které ovlivnila, a především jako postava postnovovlnné moderny, bylo jí tehdy pouhých 25 let. Na plátně se objevila herečka Delphine Seyrig, ikona kinematografie, feministka a brzy i režisérka filmu Sois belle et tais-toi. Proč tedy Jeanne Dielmanová zaujala kritiky? Jak tento film změnil svět?
Když byly v roce 1977 uvedeny do kin Hvězdné války, ihned zazářily na plátnech kin a tato „space opera“ způsobila revoluci v kinematografii. Hvězdné války nebyly jen biblickým, epickým dílem režiséra George Lucase, ale tímto filmem stvořil též novodobý mýtus.
Proč Hvězdné války změnily dějiny kinematografie? Jak změnily náš pohled na vesmír a na velké mýty, které je inspirovaly?
La Fée aux Choux (Zelná víla) je první francouzský hraný němý film podle psaného scénáře, který v roce 1896 natočila první ženská filmařka na světě: Alice Guy.
Francouzka Alice Guyová, první ženská režisérka na světě, byla dlouho zapomenutou postavou svého oboru. Proto se jí nyní dostává prostoru v této kolekci filmů, kam byla přiřazena ke čtyřem velkým jménům počátků filmového průmyslu, k jejím slavným vrstevníkům, jimiž jsou: bratři Lumièrové, Georges Méliès, Louis Feuillade a Charlie Chaplin… k průkopníkům pohyblivého obrazu, vynálezcům paralelního světa: kinematografie. V roce 1896 bylo Alici Guyové pouhých 23 let, když natočila svůj první film.
Máme ještě právo snít? Tuto otázku si klade film Brazil (1985), nezařaditelný snímek Terryho Gilliama, člena skupiny Monty Python, kombinující sci-fi, burlesku a moderní pohádku. Ponoří nás do dystopického světa drobného úředníka, který hledá ženu, kterou vidí jen ve svých snech.
Jak snadné je stát se nepřítelem státu! Blízká budoucnost blíže neurčené země. Už třináct let pokračují teroristické pumové útoky. Lidé si už na ně zvykli, stejně tak jako na život v paranoiou prolezlém světě, vyznačujícím se depresivní architekturou, zdevastovanou krajinou a všudypřítomnými vykonavateli státní moci. Možná že si každý člověk našel nějaký svůj osobní únik. Tak jako nesmělý úředník Sam Lowry, který se ve svých snech pohybuje v idylické zemi, létá oblohou v andělském brnění a líbá nádhernou vílu. Probuzení je ovšem vždycky víc než tvrdé, návrat do reality přetěžký. Ale i v ní, byť je to neuvěřitelné, může člověka potkat kousíček naděje. Pro Sama je jí zjištění, že jeho vysněná víla skutečně existuje. Teď už jde jen o to ji znovu najít. Jenže to v hyperbyrokratizované společnosti nebude tak snadné… Černá komedie Brazil je po Žvahlavovi (1977) a Lupičích času (1981) třetím samostatným celovečerním filmem osobitého amerického výtvarníka a režiséra Terryho Gilliama. Deprimující a rafinovaně krutá podívaná se kvůli producentské opatrnosti společnosti Universal Pictures dočkala veřejné premiéry až téměř rok po svém dokončení. Snímek, inspirovaný Orwellovým románem „1984“ (pracovní titul byl „1984 a 1/2″), v sobě kloubí satiru, parodii, fantaskní motivy i dadaisticky roztodivné citace, to vše dohromady je ovšem nesmírně působivým a bohužel až děsivě aktuálním zobrazením světa, kontrolovaného monolitickou organizací, a odlidštěné společnosti, žijící v permanentním strachu na pokraji apokalypsy. Film získal řadu mezinárodních cen, nominován byl i na dva Oscary (za nejlepší původní scénář, a nejlepší výpravu a dekorace).
Téměř čtyřicet let po svém uvedení nám Brazil připomíná, že tento jiný svět je možný; jiný svět, který je však mnohem méně záviděníhodný, mnohem méně obyvatelný než ten náš… A v nemenší míře poukazuje na to, že jakákoli podobnost se skutečnými událostmi, jaké zažíváme v dnešním světě, není a nebyla náhodná. Proto byl tento snímek zařazen do kolekce filmů, které změnily svět. Brazil, film s Jonathanem Prycem v hlavní roli a Robertem de Nirem v roli rebelujícího nindži, jímž je topenář Harry Tuttle!
Další kapitoly podcastového seriálu Les films qui ont changé le monde:
Cesta do fantazie
Cesta do fantazie je dobrodružný snímek, kde se nesvádějí bitvy, hlavní postava není nadaná nadpřirozenými schopnostmi, ani se zde nesváří dobro se zlem. Vyprávění o desetileté dívce, která se ocitne v roztodivném městě duchů, bůžků a strašidel, se obejde bez schémat a prvoplánových atrakcí sezónních animovaných hitů. Naopak diváky každého věku pohltí a uhrane unikátní vizí svého autora, díky níž každý záběr dýchá roztodivností, hravostí, nápaditostí, ale i melancholií a emotivností. (AČFK)
Všichni prezidentovi muži
Největší politická aféra i dech beroucí novinářský počin… Dva novináři deníku Washington Post, Carl Bernstein (Dustin Hoffman) a Bob Woodward (Robert Redford), jsou na stopě zdánlivě banálního případu: do kancelářských budov Demokratické strany zvaných „Watergate“ se roku 1972 vloupalo několik mužů. S každým odkrytím dalších souvislostí ale oba neústupní novináři zjišťují, že mají co do činění s mnohem hrozivějším případem než jen s obyčejným vloupáním zlodějíčků, a celá událost jim začne přerůstat přes hlavu. V sázce je nejen jejich kariéra, vztahy, ale zřejmě také holý život. Přešlapování novinářů na tenkém ledě nicméně odkrývá politickou špínu nebývalých rozměrů, což roku 1974 vyústí až v rezignaci republikánského prezidenta Richarda Nixona… Přelomový film z ranku amerických dokudramat, které spojují fiktivní vyprávění s přístupem dokumentární kinematografie, natočil mistr svého řemesla, režisér Alan J. Pakula, jenž navázal na úspěch svého politického thrilleru Pohled společnosti Parallax (1974). Půvab dramatického snímku Všichni prezidentovi muži tkví v propracovaném scénáři Williama Goldmana (Harper, Butch Cassidy a Sundance Kid, Maratónec), jenž z nepřeberného množství faktů a souvislostí spojených s případem Watergate dokázal vydestilovat soudržný a pro diváka přehledný děj, který navzdory politickému námětu neztrácí nic ze své napínavosti. Mimo věrohodné výpravy a hereckého vyjádření je též potřeba zdůraznit kameramanskou práci Gordona Willise, jenž s Alanem J. Pakulou spolupracoval už na snímku Klute (1971). Všichni prezidentovi muži obrazově vynikají minimalistickým, ale průzračně čistým rámováním, jakož i vynalézavým užitím různých ohniskových vzdáleností objektivů. To umožnilo kupříkladu přehledně rozehrát hned několik akcí v předním i zadním plánu současně, nebo naopak zaměřit pozornost jedním směrem a zbytek informací na scéně nechat rozostřených. Nejen tedy puntičkářská režie Alana J. Pakuly, uspořádaný scénář Williama Goldmana, ale i kamera Gordona Willise stála za tím, že si divák může vychutnat napínavý příběh o největším politickém skandálu poválečné éry, který je navzdory své košatosti podán přístupnou a přitom hodnotnou formou, již docenila i Akademie filmového umění a věd, když snímek vyznamenala čtyřmi Oscary. (Česká televize)
Černoška z…
Dramatický příběh Diouny je inspirován skutečnou událostí. Mladá naivní dívka se nechá zlákat vidinou lepšího života a odjede pracovat jako chůva do jedné francouzské rodiny. Postupně zjišťuje, že více než chůva je spíše služka. Také začíná pociťovat rasistické jednání svých zaměstnavatelů. (Letní filmová škola)
Buzíci
Bezstarostná jízda a la française sedmdesátých let. Jean-Claude a Pierrot jsou dva cyničtí pobudové, chuligáni, zloději, neurvalci a mnoho dalších podobných přívlastků dostanou na své cestě po Francii. Co vlastně chtějí? Zahnat nudu, naplnit život bezbřehou provokací společnosti, šosáků a měšťáků, kdo ví. A možná to ani sami nevědí. Chvíli si nasazují masku misogynů, jindy něžných ochránců žen plných porozumění, někdy jsou to jen sprostí zloději. Dvojice Patrick Dewaere a Gérard Depardieu, oba téměř stejně staří, plují svou sebezničující cestou s perverzní grácií a vulgárním šarmem. Cestu jim zkříží divy francouzského filmu jako Jeanne Moreauová, Miou-Miou, mladičká Isabelle Huppertová a Brigitte Fosseyová. Režisér Bertrand Blier je synem zesnulého herce Bernarda Bliera. Proslavil se již v polovině 70. let jako tvůrce eroticky provokativních filmů, jejichž hrdiny jsou nejčastěji sexuálně frustrovaní muži. (Česká televize)
Útěk do divočiny
Málokdo z nás má takovou odvahu jako Christopher McCandless (Emile Hirsch). Bylo mu dvacet dva, když dostudoval vysokou školu, ale místo toho, aby zaplul do civilizačního proudu, ukázal mu vztyčený prostředník a z naivního snílka se proměnil v symbol jedné generace Američanů. Každý krok jeho cesty z města do té nejsyrovější divočiny sledoval slavný herec Sean Penn, který se tentokrát spokojil s rolí režiséra a scenáristy. (Bontonfilm)
Večírek
Žádná dcera se nevyhne pubertě, žádný rodič se nevyhne únavě. Poslyšte, také jste zažili, že vašemu dítěti nic nejde pod nos? A proč vlastně pláče – vždyť mu nic neschází… Komedie o tom, co přináší do rodiny puberta, první láska, únava a stereotyp. O tom, že zdánlivě tragické a smutné věci nejsou vždycky k pláči a na nějaké se dokonce dá i umřít – smíchy… (Lucernafilm Video)
Občan Kane
Neposlušné dítě Hollywoodu Orson Welles natáčel toto legendární drama, které se stalo milníkem ve vývoji filmové řeči i vypravěčských postupů, již ve svých pětadvaceti letech. Welles svou režijní prvotinu pojal jako rekonstrukci osudů fiktivního magnáta Kanea, sestavovanou novinářem – využívá k tomu filmové týdeníky, rozmluvy s pamětníky atd. Postupně upřesňovaný obraz titulního hrdiny ztrácí svou původní gloriolu – ukazuje se, že peníze a moc ještě nezaručují štěstí. Občan Kane vzbudil v době svého uvedení skandál, protože tiskový magnát miliardář William Randolph Hearst vztáhl vyprávěný příběh na sebe… Z devíti nominací na Oscara v roce 1941 získal film sice jen jednu (za scénář, na němž spolupracoval sám Welles s Hermanem J. Mankiewiczem), ale od té doby suverénně vítězí v mnoha prestižních anketách nejrespektovanějších světových kritiků. (oficiální text distributora)
Řím, otevřené město
Několik měsíců před válkou doslovně diktoval Rossellinimu a Sergiovi Amideovi jeden z vůdců partyzánského odboje jak den po dni probíhaly boje připravující osvobození Římu. Zanedlouho potom se filmaři rozhodli v troskách rozbombardovaného města natočit jeho příběh – Řím, otevřené město (1945). Ataliéry byly zničené, tak se natáčelo na autentických místech a na ukořistěný materiál od Němců. Centrem příběhu se stal osud kněze Dona Pietra, který financuje protifašistickou buňku v době, kdy nacisté svrhli Mussolliniho režim. Dalšími členy jsou komunista Manfredi a typograf Francesco. Manfrediho snoubenka Marina jejich činnost vyzradí gestapu a začíná dramatický souboj vrcholící obětí kněze i komunisty. Roberto Rossellini (1906-1977) využil svých zkušeností z dokumentaristické tvorby a vytvořil klíčové dílo italského filmového směru zvaného neorelismus. Napjatá atmosféra německé okupace a přiblížení sociální mizérie obyvatel činžáků v Otevřeném městu nezapře genialitu tvůrce specializujícího se na zachycení člověka v jeho přirozeném prostředí. (Martin Jiroušek) (oficiální text distributora)
Nikdo mě nemá rád
Francouzský širokoúhlý film průbojného režiséra Francoise Truffauta Nikdo mne nemá rád (původní název Čtyřista ran), je jedním z charakteristických děl tzv. nové vlny francouzské kinematografie. Ukazuje bludný životní kruh třináctiletého pařížského chlapce. Ukazuje nebezpečná úskalí chlapeckého dospívání, která sice dobře znají pedagogové a sociologové, ale která obvykle přehlížejí ti, kdož by měli nejspíše podat dítěti pomocnou ruku jeho rodiče. Truffaut používá na mnoha místech autobiografické metody a snad právě jí nabylo jeho dílo tak pronikavé sály a působivosti. Snaží se dokázat, že problém mládeže na scestí je spíše problémem dospělých. Jeho film je krutou obžalobou společnosti, v níž dítě vyrůstá bez lásky, společnosti, která zavírá třináctiletého chlapce společně s prostitutkami a v nápravném ústavu sním zachází jako s tím nejsprostším dospělým zločincem. Na MFF v Cannes 1959 byl film Nikdo mne nemá rád vyznamenán Cenou za režii. (oficiální text distributora)
Cléo od pěti do sedmi
Cléo (Corinne Marchandová) je mladá, krásná a obvykle bezstarostná zpěvačka s několika hity na kontě, která s napětím očekává výsledky biopsie. Obává se smrtelné diagnózy rakoviny a balancuje mezi panikou a sebedůvěrou, nadějí a zoufalstvím. Dvě hodiny se prochází ulicemi Paříže, kde potkává přátele, milence, kolegy hudebníky a náhodné kolemjdoucí. Cítí se však velmi izolovaná. Vše se změní, když narazí na vojáka, který míří do války v Alžírsku. Je to jediný muž, který s ní sdílí stejné obavy a úzkost z jejího osudu. (Cinemax)
Bezstarostná jízda
Svoboda je děvka a my se bezstarostně projíždíme… Dnes už klasický film Bezstarostná jízda (1969) byl v době svého vzniku přelomovým dílem, které otevřelo cestu nastupující generaci filmařů do Hollywoodu. Nezávisle natočený snímek, jehož distribuci převzalo studio Columbia, měl svoji premiéru v soutěži MFF v Cannes 1969, odkud si odnesl Cenu za nejlepší debut. V létě pak zahájil svoji pouť americkými a světovými kiny. Stal se velikým hitem (s rozpočtem 340 000 dolarů utržil jen v USA a Kanadě téměř 40 milionů) zejména mezi mládeží, neboť úzce souzněl s jejich tehdejšími pocity a náladami. U nás se film na začátku normalizace nesměl promítat (ač byl zakoupen) a v kinech se objevil až v březnu 1995, kdy na jeho pražskou premiéru zavítal i režisér a představitel hlavní role Dennis Hopper. Tvůrci příběhu dvou mladíků Wyatta a Billyho (jejich jména upomínají na dva proslulé psance Divokého západu Wyatta Earpa a Billyho the Kida), kteří si za peníze utržené za drogy koupí motorky a jedou „objevovat Ameriku“, porušili řadu v Hollywoodu dlouho dodržovaných filmových postupů a pravidel, mj. rezignovali na vývoj postav, vytvořili zcela atypické hrdiny (či antihrdiny), místy zrychlili a ozvláštnili střihovou skladbu (použití flashforwardů jako přechodů mezi scénami), dovolili do té doby běžně nevídanou míru improvizace v dialogu i v hereckém projevu a použili hudební soundtrack jako dějotvorný prvek. Bezstarostná jízda je dnes právem považována za jeden z průkopnických nezávislých snímků. Film byl poctěn i tehdy ještě velmi konzervativní Americkou akademií, která ho nominovala na Oscara ve dvou kategoriích (původní scénář a mužský herecký výkon ve vedlejší roli – J. Nicholson). Představitel zkrachovalého advokáta George Hansona Jack Nicholson tu vytvořil první ze svých mimořádných hereckých kreací a za svůj výkon byl kromě oscarové nominace vyznamenán mj. Cenou newyorských filmových kritiků a Cenou Národní společnosti filmových kritiků. Hlavní role vytvořili Peter Fonda a Dennis Hopper, kteří byli spolu s Terrym Southernem také autory scénáře, a za kamerou stál tehdy ještě málo známý maďarský emigrant Laszlo Kovacs. (Česká televize)
Čelisti
Čelisti jsou americký dobrodružný film z roku 1975 natočený podle úspěšného románu Petera Benchleyho, který volně čerpal ze skutečných případů útoků žraloků u pobřeží Jersey v roce 1916. Rekreační město Amity každoročně navštíví mnoho nic netušících turistů a rekreantů. Toto léto však mnoho z nich najde smrt v hladových čelistech bílého žraloka. Nezbývá než čekat, až se objeví někdo, kdo bude mít dostatek odvahy k odstranění obrovitého zabijáka. Své štěstí tak zkouší například lovec žraloků Quint, ichtyolog Hooper, či policista Brody. Pro natáčení byl vyroben model žraloka, který plave, kouše a dělá vše, co od něj člověk s ovládáním požaduje. Stál několik milionů dolarů a dlouho po natáčení byl předváděn v bazénu jako rarita technologie filmových pomůcek. Dnes je film považován jako kultovní záležitost, díky němuž bylo režisérovi Spielbergovi umožněno natočit několik dalších legendárních filmů. (Wiki)
Taxikář
S jizvami na duši, které si přivezl z Vietnamu, pracuje samotář Travis jako taxikář na nočním Manhattanu. Všude kolem se to hemží přátelstvím, jen Travisovi se nedaří s kýmkoliv sblížit. Rande s Betsy (Cybill Shepherdová) nedopadne dobře, protože jí vezme do porno kina. Snaží se zachránit dvanáctiletou prostitutku Iris (Jodie Foster) od jejího pasáka Sporta (Harvey Keitel), ta ale o záchranu nestojí. Travisův zadržovaný hněv a problém s loajalitou propukne v záchvat násilí a odplaty. (Cinemax)
Šoa
Shoah představuje nestandardní dokumentární dílo zabývající se holocaustem. Více jak devítihodinový snímek je výsledkem pětadvacetileté práce autorů a neobsahuje žádné dobové záběry z války nebo obodobí těsně po konci války. Skládá se výhradně z výpovědí očitých svědků. Přeživší účastníci tehdejšího dění dostávají šanci zprostředkovat ve filmu svoje rozmanité zkušenosti a zachovat je tak pro další generace. Jejich vzpomínky často ožívají při návštěvě místa činu (např. tábor Treblinka), často to však není vůbec třeba. Zachycení výpovědi této odcházející generace je hlavním úkolem filmu, čemuž také Lanzmann mnohé podřídil. Vzniklo tak svou délkou i charakterem unikátní dílo, které v mnoha směrech překračuje hranice „pouhého“ dokumentu. (jakub.uck)
Matrix
Uvěříte neuvěřitelnému! Představte si, že vaše realita je jen iluzí a vaše nejtemnější noční můry jsou ve skutečnosti pravdivé. Představte si, že vaše současnost je vlastně minulostí a to budoucí se děje právě teď. Když si to dokážete představit, potom se budete cítit jako hrdina snímku Matrix Thomas Anderson (Keanu Reeves). A věřte, že to nebude příjemný pocit. Anderson je normální mladý muž, který se jen snaží přežít v každodenním shonu moderního velkoměsta. A má všechny předpoklady aby se mu to povedlo: dobré přátele, milující rodinu a perspektivní práci v multinárodní počítačové společnosti Meta Cortech. Jednoho dne, nebo lépe řečeno noci, se však do jeho spokojeného mozku zakousne strašlivá noční můra. Zdá se mu, že byl proti své vůli vložen v podobě dat do počítače a všechno to, co až dosud považoval za svůj osud, je jen vírem dat okolo několika tištěných spojů. Má pocit, že mu byla jeho mysl ukradena a uvězněna v obřím Matrix počítače budoucnosti. Začíná vážně pochybovat o své každodenní skutečnosti. Byl skutečně vhozen do stroje? Kdo je za to zodpovědný? Je tam s ním zavřeno i těch několik stovek lidí, které zná? Nebo jsou to jen projekce, které mají udržet zdání reality? A pak je tu otázka nejdůležitější: pokud je to všechno pravda, co se stane, až jeho věznitelé přijdou na to, že ji zná? (Warner Bros. CZ)
Mulholland Drive
Uprostřed noci na pusté losangeleské ulici Mulholland Drive se schyluje k vraždě. Do luxusního cadillacu však narazí vůz řízený opilými mladíky dřív, než stačí muž ve večerním obleku zastřelit elegantní tmavovlásku. Muži v autě zemřou, otřesená žena bloudí nočními ulicemi. Plavovláska Betty Elmsová, která právě přijela z rodného kanadského zapadákova Deep River do Hollywoodu, vyděšenou oběť ráno najde v zamčeném bytě poblíž Sunset Boulevardu, který jí na čas přenechala tetička Ruth. Neznámá, která si podle plakátu na film Gilda začne říkat Rita, ztratila paměť – a Betty se rozhodne pomoci jí pátrat po minulosti plné temných stínů. Zároveň se pokouší realizovat svůj sen stát se herečkou.
Důležitou roli v navzájem propletených příbězích obou žen hraje režisér Adam Kesher přeobsazující zrovna hlavní ženskou roli ve svém příštím hitu Příběh Sylvie Northové, ale i byteček v Sierra Bonita, kam se uchylují dívky, které v hollywoodském světě snů zabloudily na své cestě ke slávě. Nesmíme ovšem zapomenout ani na herečku jménem Camilla Rhodesová, filmového bosse jménem Roque, který s lidmi zachází jako s bezmocnými loutkami, a na jeho mafiánské pohůnky – bratry Castiglianeovy. Svou roli hraje i zlověstný sen, který v restauraci Winkie’s na Sunset Boulevardu vypráví velice vyděšený muž jménem Dan… a také podivný noční podnik s názvem Klub Ticha, kabelka s pětadvaceti tisíci dolary a modrá krabice neznámého obsahu, od níž dost dlouho schází ten správný klíč.
V příběhu vystavěném na principech snu si autor pohrává s tím, co si obvykle představujeme pod logikou vyprávění, tradiční chronologií, totožností filmových postav i neměnnou podobou předmětů ve filmovém příběhu. Divák si teprve postupně skládá „skutečný“ příběh filmu, který se výrazně liší od „vnějšího“ příběhu, který sleduje. Stejně jako v Lost Highway totiž sledujeme cesty vyšinuté mysli, která po naplnění jistého definitivního činu zkouší výčitkám svědomí uniknout do svých představ. Možná, že touha po úniku z reality se ovšem i podruhé zvrhne jen v další zlý sen o lásce k nesprávné osobě… (Artcam Films)
Pohrdání
Jen mimořádně nesáhl Godard ve filmu Pohrdání po vlastní látce a natočil adaptaci stejnojmenného románu italského spisovatele Alberta Moravii. Děj je poměrně jednoduchý: francouzský spisovatel a scénárista Paul Javal pracuje na zakázce pro velké italské studio. Uprostřed práce začne pochybovat, zda se nezaprodal, nezpronevěřil svým uměleckým ambicím a ideálům, které s ním do jisté míry sdílí i jeho žena. Ta začne svým manželem postupně pohrdat. Každá z postav, ať je to spisovatel (Michel Piccoli), režisér (ztvárněný legendou němého filmu Fritzem Langem), producent (americký herec Jack Palance), či symbol krásy a zároveň zbožňovaná ikona (Brigitte Bardotová) reprezentují filmový svět a filmové umění z mnoha hledisek, úhlů pohledů jako zamyšlení nejen nad filmovým průmyslem jako takovým, ale také nad postavením scenáristy a režiséra, jejich vnitřního světa, emocí a příběhů, které vytvářejí a do jisté míry i žijí… Godard se navrací k archetypům umění – antice, v zemi, kde vznikla, k Vergiliovi a Homérovi, tuto „filmovou antiku“ zde reprezentuje Fritz Lang, jenž hraje sám sebe. Režisér, stejně jako spisovatel, musí vzdorovat síle peněz, což mnohdy znamená nahlédnout do nitra sebe sama. (Česká televize)
Třetí muž
Když Graham Greene napsal scénář pro film Carola Reeda (úspěšná stejnojmenná kniha je přepisem scénáře, nikoli naopak), ani jeden z nich netušil, že píše filmové dějiny. Třetí muž se stal největším evropským pilířem filmu noir. Namísto amerických studiových podívaných dal přednost poválečné rozbombardované Vídni. Sem přijíždí autor brakových románů Holly Martins na pozvání svého starého přítele Harryho Limea. V Harryho domě však zjišťuje, že je jeho hostitel mrtev a chystá se k odletu zpět. Podivné okolnosti kamarádovy smrti, která je interpretována jako náhodná, mu však nepřidají na klidu. Pouští se do pátrání po záhadném třetím muži, který byl na místě nehody, ale nikdo o něm nic neví. Za partnerku si bere Harryho milenku, krásnou Annu Schmidtovou, se kterou začne rozvíjet klubko událostí, na jehož konci čeká šokující odhalení. Film proslavila vynikající atmosféra s výrazným svícením i dramatická honička v kanalizaci města. Ostrý kontrapunkt k dusivé atmosféře pak přidal citarový doprovod Antona Karase. (Hwaelos)
Šťastni spolu
Byli dva a kromě nich nebylo nic důležité. Vydali se na dlouhou cestu a najednou není, co bylo, a naopak je, co nikdo nechtěl. A na druhém konci světa, v pronajatém pokoji uprostřed Buenos Aires přemýšlí Lai Yiu-Fai, co tu vlastně chtěl? Film Šťastni spolu znamenal pro Kar-Wai Wonga první skutečný vstup na mezinárodní filmové scény, když za něj na MFF v Cannes 1997 získal Cenu za režii. Příběh homosexuální dvojice, jejíž láskyplný a zdánlivě pevný vztah se rozpadne, aniž by jeden nebo druhý věděli proč, částečně šokoval svou otevřeností a zároveň fascinoval originálním způsobem filmového vyprávění, okázale ignorujícím jakákoliv známá pravidla.
Do hlavních rolí obsadil režisér superstar hongkongského filmu. Leslie Cheung Kwong-Wing, hongkongská hvězda první velikosti, herec (za svůj život natočil kolem 60 filmů, u Wonga se objevil už ve filmech Days of Being Wild a Ashes of Time) a od 80. let idol tzv. „kanto-popu“ (vydal na 30 alb!) byl jedním z mála hongkongských herců, kteří se na počátku 90. let odvážili přijmout roli homosexuálního muže (první takovou příležitostí byla role herce čínské opery ve filmu Sbohem, má konkubíno, v ČT 1998 a 1999). Sám veřejně vyhlásil, že je bisexuál a v době uvedení filmu Šťastni spolu představil médiím svého životního partnera. Naneštěstí v roce 2003 podlehl záchvatu deprese a skončil svůj život skokem z jednoho hongkongského hotelu. Přes tehdejší epidemii SARS přicestovaly na jeho pohřeb desítky tisíc fanoušků.
Druhá superhvězda Tony Leung Chiu-Wai se věnuje především herectví, a dnes je mnohými považován za nejzajímavějšího herce své generace. Za své výkony už posbíral kromě diváckého ohlasu i řadu cen. Ty mezinárodní jsou téměř vždy spojeny s filmy Kar-Wai Wonga. (oficiální text distributora)
Zlá krev
Film je prostřední částí trilogie režiséra Leose Caraxe, jednoho ze zástupců tzv. francouzského neobaroka, jenž prostřednictvím centrální postavy Alexe propojuje snímky KDYŽ CHLAPEC POTKÁ DÍVKU a MILENCI Z PONT-NEUF.
Paříží se šíří virus, který zachvacuje milence, vyznávající lásku založenou na tělesném prožitku bez přítomnosti pravého citu. Alex, přezdívaný Mlčoch, má hbité ruce. Proto je podsvětím najat k odcizení vakcíny. Poměrně banální příběh je zastřen vizuální koncepcí filmu, jejíž háv pootvírá prchavou krásu okamžiku, skrývající se v kýženém pohledu na svět moderní doby. Jazykově filmové prostředky promlouvají skrze filmový obraz, podobně jako malířské dílo komunikuje s otevřenou myslí. Kontrasty krásy a modernity jsou přítomny v dvojjediném přístupu k hudbě, která spojuje vážný styl spolu s popem 80. let, v pojetí barev obrazu, stejně jako v poklidném tempu filmu, jež je narušováno vpádem dynamických scén. Jedna z nich s dlouhou jízdou kamery zachycuje zběsilý běh Alexe na píseň Davida Bowieho „Modern Love“, verifikuje specifický půvab momentu, jakožto i samotného filmu. (Hallam)
Závrať
Mistrovské dílo o posedlosti, jež vedla až za hrob. James Stewart a Kim Novaková v hlavních rolích klasického amerického filmu.
Padesátá léta představují v Hitchcockově tvorbě vrcholné období. Po první dekádě v Hollywoodu, kdy střídal kvalitní snímky s těmi méně povedenými a snažil se najít své místo v přísně organizovaném systému studiové výroby, byl už etablovaným a komerčně úspěšným tvůrcem, jehož filmy nesly osobitou pečeť svého režiséra a byly snadno rozeznatelné od produkce jeho kolegů a konkurentů. K nejvýše ceněným Hitchcockovým snímkům patří Vertigo (1958), psychologické drama bývalého policisty Fergusona, jenž se zamiluje do ženy, kterou má sledovat, a teprve postupně zjišťuje, že se stal obětí rafinované hry. Hitchcock vyšel z románu známé francouzské dvojice Pierre Boileau-Thomas Narcejac, nazvaného Mezi mrtvými (1954; česky nevyšel), ovšem přizpůsobil si ho, jak ostatně bylo jeho zvykem, svým vlastním potřebám. Děj zasadil do malebného prostředí San Francisca (román se odehrává v Paříži), jehož kopcovitý reliéf umocnil zásadní rys hrdinovy osobnosti, chorobný strach z výšek, a spletitý příběh vyšperkoval vlastními obsesemi (zejména meditací o přetvoření ženy v dokonalou ženu). Ideálního představitele Scottieho Fergusona nalezl v Jamesi Stewartovi, s nímž spolupracoval už předtím, především na Provazu (1948) a Oknu do dvora (1954), a do obtížné role tajemné Madeleine nakonec obsadil Kim Novakovou. Vertigo bylo v době svého prvního uvedení považováno v rámci Hitchcockova díla za zklamání (nominováno pouze na dva Oscary – výprava, zvuk), ovšem časem se díky své mnohovrstevnatosti stalo jedním z jeho jednoznačných triumfů. V pravidelné anketě britského měsíčníku Sight & Sound bylo v roce 2002 vyhlášeno druhým nejlepším filmem všech dob (po Občanu Kaneovi). (Česká televize)
Piano
Snímek Piano byl jedním z nejúspěšnějších filmů roku 1993. Překvapil kritiku i diváky originálním ztvárněním tématu milostného trojúhelníku. Příběh, inspirovaný dobovými fotografiemi a záměrně upomínající na tvorbu Emily Brontëové a Emily Dickinsonové, se odehrává na Novém Zélandu v roce 1870, v období končících střetů Britů s domorodými Maory. Sem, do nehostinného prostředí bělošských osadníků přijíždí z Anglie za novým mužem němá Ada s nemanželskou dcerkou Florou. Přiváží s sebou milovaný klavír, bez nějž nemůže existovat. Zvláštní, uzavřená a oduševnělá žena se neshodne se svým obchodnickým manželem Stewartem, postupně však podléhá jemnému nátlaku jiného muže… Campionová citlivě a vyzrále pracuje se všemi složkami filmového vyprávění, přičemž klade důraz na neobvyklou atmosféru. Příroda je vůči bílým osadníkům krajně nepřátelská, neustále prší a všude je spousta bahna. Moře je stále bouřlivé, husté stromy jsou jen obtížně prostupné. Vztahy mezi jednotlivými postavami jsou nejednoznačné a jejich charaktery obtížně definovatelné. (Česká televize)
Titanic
V dubnu 1912 vyrazila luxusní zaoceánská loď Titanic z Anglie na svou první, a bohužel i poslední plavbu. Své pasažéry ale do cíle cesty nikdy nedovezla – narazila na ledovec a klesla pod hladinu. Tím začalo drama největší námořní katastrofy v dějinách lidstva. V ledových vodách Atlantiku skončilo mnoho životů a osudů. Mezi nimi byla i jedna láska, která vlastně ani pořádně nezačala. Americký velkofilm v režii Jamese Camerona, oceněný jedenácti Oscary®, katapultoval mezi nejzářivější hvězdy Hollywoodu oba představitele hlavních rolí – Kate Winsletovou a Leonarda DiCapria. (Cinemax)
2001: Vesmírná odysea
Filosofická filmová opera. Evoluce a smysl existence lidstva v několika epochách, během kterých je člověk konfrontován se zlověstným a mlčícím symbolem mimozemského života. Science-fiction film, po kterém už filmové sci-fi nikdy nebylo jako dříve, a souběžně napsaný stejnojmenný science-fiction román, po němž se sci-fi literatura navždycky změnila. Jeden z největších mýtů filmové historie a společné mistrovské dílo dvou osobností svých oborů – režiséra Stanleyho Kubricka a spisovatele Arthura C. Clarka. Neopakovatelná cesta za hranice lidské zkušenosti, za hranice prostoru a času… (AČFK)
Kmotr
Gangsterské drama Kmotr, natočené podle stejnojmenného bestselleru Maria Puza, patří mezi přelomová díla tzv. Nového Hollywoodu, a to jak komerčně, tak umělecky. Příběh newyorské mafiánské rodiny Corleonů, jíž tvrdou rukou šéfuje starý don Vito (Marlon Brando), se odehrává v letech 1945 – 55 a zaznamenává prudký rozmach organizovaného zločinu po skončení druhé světové války. V epických, rozmáchlých obrazech před divákem ožívají osudy italsko-americké rodiny, jež svůj blahobyt založila na hazardu, prostituci, vydírání a zastrašování. Tehdy mladý režisér Francis Ford Coppola, který byl poněkud překvapivě pověřen společností Paramount realizací jednoho z jejích stěžejních projektů (své nepochybně sehrálo i jeho italsko-americké zázemí), musel redukovat některé motivy rozsáhlé předlohy, ovšem podařilo se mu věrně zachovat jejího ducha – přesný popis fungování zločinecké organizace, zachycení její hierarchie, začlenění do tehdejšího společenského vývoje i často kritizované zdůrazňování rodinné soudržnosti. Pevnou dramatickou stavbu scénáře (na němž Coppola spolupracoval s autorem předlohy) podpořilo i režijní ztvárnění, jež čerpalo především z klasických vypravěčských praktik hollywoodských děl 30. let (např. Jih proti Severu), okořeněných soudobým příklonem k realismu, zejména v zobrazování násilí a sexu. Snímek získal tři Oscary – za nejlepší film, scénář podle předlohy a mužský herecký výkon v hlavní roli (Marlon Brando, který svou cenu odmítl převzít). Pro úspěch filmu, který se stal diváckým hitem nejen ve Spojených státech, ale i ve zbytku světa (kromě např. tehdejšího Československa, kde se kvůli údajné glorifikaci zločinu a násilí nesměl promítat, ač Puzova kniha v českém překladu vyšla), bylo klíčové herecké obsazení hlavních úloh dona Vita Corleona a jeho nejmladšího syna Michaela. Vedení Paramountu nesouhlasilo s Marlonem Brandem, na němž mu vedle jeho dobře známé pověsti „obtížného a nespolehlivého herce, jehož poslední filmy byly propadáky“, vadilo hlavně to, že je na roli mafiánského patriarchy příliš mladý (v době příprav filmu mu bylo 47 let), a ještě větší odpor dávalo najevo vůči Al Pacinovi, jenž se jim zdál málo známý, příliš obyčejný a především malý. Coppola s oběma herci natočil testy, jež nakonec šéfy Paramountu přesvědčily. Se stejnou pečlivostí režisér obsadil i další role, nejstaršího Corleonova syna, prchlivého Sonnyho (James Caan), jeho slabošského bratra Freda (John Cazale) a conseglieriho Toma Hagena (Robert Duvall). Úlohy Corleonových „vojáků“ a dalších gangsterů ztělesnili vesměs málo známí představitelé, kteří dokonale typově odpovídali svým postavám (např. Richard Castellano jako Clemenza nebo Al Lettieri jako Sollozzo). V kreaci Michaelovy neitalské dívky Kay Adamsové zaujala budoucí múza Woodyho Allena Diane Keatonová a Corleonovu týranou dceru Connii ztělesnila pozdější Stalloneova partnerka z Rockyho, Coppolova mladší sestra Talia Shireová. Téměř tříhodinový snímek (který uvádíme, stejně jako další díly trilogie, ve dvou částech) vrcholí slavnou scénou křtu Michaelova synovce (představovaného Coppolovou dcerou Sofií), prostříhaného krvavým vyřizováním účtů s ostatními mafiánskými rodinami, jež znamenalo upevnění moci Corleonova klanu, ale také definitivní převzetí „rodinné firmy“ zprvu zdráhavým Michaelem, který se stává důstojným nástupcem zemřelého otce. (Česká televize)
Jean-Luc Godard přivítá Michèle Halberstadtovou u sebe doma, aby s ním vedla rozhovor. Tvůrci Nouvelle Vague je 91 let a navzdory svému unavenému hlasu stále vrhá živý pohled na kinematografii včerejška i dneška.
Zdroj: Radio France | france culture | Les films qui ont changé le monde
Užitečné odkazy:
IMDb is the world’s most popular and authoritative source for movie, TV and celebrity content. Find ratings and reviews for the newest movie and TV shows.
Saša Michailidis se ptá Davida Čeňka, filmového historika a publicisty a Marie Sýkorové, spolupracovnice Vltavy v Paříži. Před necelým rokem, 13. září, zemřel Jean-Luc Godard, jeden z nejvýznamnějších představitelů francouzské nové vlny, filmový režisér a teoretik. Proč je považován za klasika světové kinematografie? Jak ovlivnil další generace filmařů?
Agnès Varda, Alan J. Pakula, Alfred Hitchcock, Alice Guy, Bertrand Blier, Carol Reed, Chantal Akerman, Claude Lanzmann, Claude Pinoteau, David Lynch, Delphine Seyrig, Dennis Hopper, François Truffaut, Francis Ford Coppola, George Lucas, Hajao Mijazaki, James Cameron, Jane Campion, Jean-Luc Godard, Lana Wachowski, Leos Carax, Lilly Wachowski, Martin Scorsese, Orson Welles, Ousmane Sembène, Robert De Niro, Roberto Rossellini, Sean Penn, Stanley Kubrick, Steven Spielberg, Terry Gilliam, Wong Kar-wai
Blog & Podcast by Pepik Hipik & Knižní kočka 