Před 137 lety sa narodil architekt Jaroslav Josef Polívka (20. dubna 1886, Praha – 9. února 1960, Berkeley, US), který je označován za zapomenutou osobnost české i globální stavební kultury 20. století a teprve v posledních letech je objevován jako blízký spolupracovník architekta Franka Lloyd Wrighta, zakladatele americké moderní architektury. Polívka studoval na pražské technice a po krátké praxi pokračoval ve studiích na Federálním technickém institutu v Zurichu (ETH). Po studiích realizoval řadu staveb ve Švýcarsku a v Itálii, po válce se vrátil do Prahy, kde – vybaven slušným kapitálem – nakoupil pozemky v Bubenči a zhodnotil je výstavbou činžovních i rodinných domů. Na dalších projektech spolupracoval mimo jiné s Josefem Havlíčkem, Oldřichem Tylem nebo Kamilem Roškotem.
Mezi válkami Polívka realizoval několik staveb v Brně, z nichž nejznámější je palác Jalta na Dominikánském náměstí z let 1928–1929, který v té době představoval nový stavební typ velkoměstského paláce s komerčním parterem, kancelářskými prostory v prvním a druhém patře a byty v horních podlažích. Multifunkční využití se projevilo též v členění uličního průčelí. Objekt krátce po jeho dokončení koupilo mezinárodní hnutí Křesťanského sdružení mladých žen (YWCA), od roku 1934 byl vlastníkem Československý stát a po revoluci Česká pojišťovna, která na konci 90. let prodala objekt soukromému majiteli, s nímž město chátrající stavbu směnilo za lukrativní pozemky v jiné části Brna. Tato směna se do dějin zapsala jako nechvalně známá kauza Jalta, ve které však dosud nebyl nikdo potrestán. Původní záměr vybudovat v Jaltě kanceláře úředníků nakonec nebyl naplněn, město v roce 2016 objekt prodalo a nový majitel jej ve spolupráci s památkáři kompletně zrekonstruoval. V roce 2019 se palác Jalta znovu otevřel veřejnosti.
Vedle Jalty Polívka v Brně vystavěl sídlo Družstva obchodních a průmyslových zaměstnanců (DOPZ) na Moravském náměstí (1926–1927), které bylo na konci války zničeno a později byl na jeho místě vztyčen honosný administrativní komplex budov, ve kterém dnes sídlí mimo jiné kino Scala. Dále navrhl činžovní domy v sousedství Jalty, na rohu Kotlářské a Bayerovy nebo na Vranovské v Zábrdovicích (nerealizovaný), minimální byty v ulici Merhautova a Sýpka a podílel se na výstavbě prvních pavilonů na brněnském výstavišti.
Se začátkem okupace se Polívka usadil ve Spojených státech, kde se v roce 1946 seznámil s Frankem Lloyd Wrightem, se kterým spolupracoval na osmi projektech, mimo jiné na Guggenheimově muzeu v New Yorku. Později se seznámil také se španělským konstruktérem Eduardem Torrojou a společně navrhli utopický projekt Mile High Building, míli vysoký mrakodrap, který měl pojmout všechny funkce města do jedné výškové stavby.
Zdroj: BAM
Životu a dílu Jaroslava Josefa Polívky se ve svém výzkumu věnoval historik architektury Ladislav Jackson a v roce 2021 vznikla výstava Filozof struktur: Architekt a inženýr Jaroslav J. Polívka (1886–1960), která byla k vidění v Galerii FaVu v Brně.
Výstava v Galerii FaVU představí neobyčejný příběh architekta a inženýra Jaroslava Josefa Polívky (1886–1960). Polívka je zapomenutou osobností české i globální stavební kultury 20. století. Teprve v posledních letech bývá objevován jako blízký spolupracovník architekta Franka Lloyd Wrighta, zakladatele americké moderní architektury. Výstava návštěvníky seznámí s Polívkovým rozsáhlým dílem, sahajícím od roku 1910 do roku 1960, zvlášť s jeho brněnskými stopami i s jeho bohatým a plodným životem a dílem ve Spojených státech po roce 1939.
ART ANTIQUES | ČESKOSLOVENSKÝ KONSTRUKTÉR GLOBÁLNÍ MODERNY
Kromě skutečnosti, že v českých zemích bylo v roce 1900 pravděpodobně poprvé publikováno dílo Franka Lloyda Wrighta na evropském kontinentu, mnoho kontaktů tohoto amerického architekta s českými zeměmi neproběhlo. Asi nejzásadnější vazbu na Wrightův okruh vytvořil pozapomenutý architekt, konstruktér a vynálezce Jaroslav Josef Polívka (1886–1960), který v roce 1939 emigroval do Spojených států.
Frank Lloyd Wright měl již před Polívkou dva spolupracovníky s českými kořeny: Antonína Raymonda, který se prosadil v Japonsku, a Vladimíra Karfíka, jenž se po návratu do Československa stal jedním z předních architektů Baťova Zlína. Právě Karfík o své zkušenosti s Wrightem publikoval v časopisu Styl a později i ve svých pamětech a vzpomínkových rozhovorech. Nezávisle na Raymondovi se s Wrightovým dílem seznámil i Bedřich Feuerstein, který o něm publikoval první monografický článek v časopise Musaion.
BAM | Palác Jalta
Bytový dům s obchodní pasáží a suterénním kinem Bio Moderna vznikl podle návrhu stavitele Jaroslava Polívky v roce 1929. Ve stejném roce zakoupilo budovu mezinárodní hnutí Křesťanského sdružení mladých žen (YWCA), které v horních patrech původně zamýšlelo zřídit ubytovnu pro ženy a dívky. Od roku 1934 byl však již vlastníkem domu Československý stát.
Pětipatrový dům byl postaven s ohledem na jeho multifunkční využití, které se projevuje v členění uličního průčelí. Velké výkladce přízemí byly stejně jako prostory pasáže určeny ke komerčním účelům, v prvním a druhém patře se nacházely kancelářské prostory. Vyšší patra, z nichž poslední je vybaveno terasou, plnila obytnou funkci.
Od roku 1934 až do revoluce vlastnil budovu stát a následně Česká pojišťovna, která na konci 90. let prodala objekt soukromému majiteli, s nímž značně chátrající stavbu směnilo město za pozemky v jiné části Brna. Od původního plánu vybudovat zde kanceláře úředníků magistrát nakonec ustoupil a pasáž roku 2016 prodal. Nový majitel budovu ve spolupráci s památkáři kompletně zrekonstruoval. V roce 2019 se objekt otevřel veřejnosti a slouží opět jako multifunkční prostor s obchodní pasáží, kabaretem, kancelářemi, architektonickými ateliéry (Chybík+Krištof a Pelčák a partner architekti) a byty.
BAM | Administrativní budova s kinem Scala (dříve Moskva)
V letech 1926–1927 si Družstvo obchodních a průmyslových zaměstnanců (DOPZ) staví své vlastní sídlo na Moravském náměstí podle návrhu architekta Jaroslava Josefa Polívky. Ve víceúčelovém administrativním a společenském objektu se kromě kanceláří v horních patrech nacházel také společenský sál, využívaný pro taneční a divadelní akce i přednáškovou činnost, a to zejména levicovou brněnskou inteligencí v čele s Levou frontou formovanou kolem literárního vědce Bedřicha Václavka. Od roku 1928 v paláci DOPZ sídlila v prvním a druhém patře s prosklenými pásy oken i slavná kavárna Biber. V suterénu bylo v prosinci 1929 otevřeno Bio DOPZ s tehdy největším hledištěm v Brně pro 800 diváků a nejlepším technickým vybavením. V prvních letech se kinu velmi dařilo, v letech 1931–1932 bylo ještě rozšířeno hlediště pro celkově 1 012 diváků, přestavěno foyer na čekárnu a byl zřízen kuřácký salonek. V roce 1935 byl z marketingových důvodů změněn název kina na Scala, s počátkem války v něm byly promítány hlavně filmové týdeníky až do jeho uzavření s příchodem fronty v roce 1942. Na konci druhé světové války vyhořela celá uliční fronta v této části Moravského náměstí včetně paláce DOPZ. Kino v suterénu však nebylo požárem zasaženo a fungovalo tak téměř nepřetržitě, později po změně politického režimu pod názvem Moskva.
Začátkem padesátých let byl na místě zničeného paláce DOPZ vybudován honosný třípodlažní novoklasicistní administrativní komplex budov s projekčními kancelářemi Hutního projektu. Jednu z mála staveb v duchu socialistického realismu v samotném středu města navrhl brněnský architekt Lubomír Lacina. Střední část průčelí, vystupující v mělkém rizalitu od bočních křídel komplexu, zdobí vysoký kamenný portikus a tmavší břízolitová omítka obohacená o meziokenní figurální reliéfy s motivy dělníků a pracující inteligence (hornictví, stavebnictví, chemie, inženýrství, automobilového průmyslu). Také pravé křídlo komplexu zdobí kamenný sokl i reliéfní výzdoba nad okny (dnes často pozměněnými na vstupní portály obchodů) zobrazující zemědělské i průmyslové nástroje nebo zbraně. Nad vstupním mohutným pravoúhlým kamenným portálem s kovovou deskou se znaky Hutního projektu jsou situovány i dvě kovové ženské figury, jednou s dítětem, podruhé se snopem v náručí. Autory sochařské výzdoby byli architektova sestra Sylva Lacinová a Jiří Marek. V ústřední části komplexu bylo stále provozováno kino Moskva, které bylo v roce 1957 upraveno na širokoúhlé, počet míst v hledišti byl snížen z 1 012 na 750 (550 v přízemí, 200 na balkoně), přesunut byl také prodej vstupenek z místa pod schody do vestibulu. V lednu 1971 byla zahájena další generální rekonstrukce interiérů podle návrhu architekta Jaroslava Šmídka, při níž bylo kino modernizováno na panoramatické, umožňující promítání 70mm filmů. Byly přemístěny pokladny proti vstupnímu schodišti a kuřácký salonek byl upraven na snack bar. V sále byla nově vyměněna sedadla a jejich počet byl snížen na 473 (328 v přízemí, 145 na balkoně).
Po revoluci se kino vrátilo k původnímu názvu Scala a provozovalo jej město. S nástupem multiplexů hrozil kinu, které si uchovává původních charakter interiérů ze sedmdesátých let, zánik, na dva roky bylo uzavřeno. Až jeho provoz v roce 2013 převzala Masarykova univerzita, která v budově provozuje první univerzitní kino u nás, na jehož programové skladbě se podílejí samotní studenti. Kromě filmových projekcí včetně slavnostních premiér jsou zde pořádány i přednášky či imatrikulace. Komplex dodnes dobře dochovaných (až na úpravy obchodních parterů) budov, vystavěných v duchu socialistického realismu, je dnes kulturní památkou.
Podcast by Pepik Hipik 