„A víte, že si za to můžete sama?“

Není to příjemné čtení. Ale je nutné pro zvýšení povědomí o obětech trestných činů a pro zlepšení přístupu k nim. Je nutné, aby trauma z trestného činu bylo to poslední, s čím se v rámci onoho skutku oběť setká. Realita je však z mnoha důvodů jiná a oběť si prochází osobním peklem mnohdy opakovaně od lidí a složek, které by měly z principu pomáhat. Kniha osvětluje mnoho fenoménů s tímto spojených a může být velkou pomocí, jak lze často zbytečným incidentům předejít a nalézt pro traumatizovanou oběť spravedlnost i bez zbytečného rozšiřování ran.


Pro pochopení tématu knihy je nutné nejprve nahlédnout do slovníku. Co je to viktimologie? Viktimologie je „samostatné vědní odvětví kriminologie, zabývajícím se oběťmi jako základním zdrojem poznání mechanismu zločinu – trestného činu“. A pak také důležitý pojem, a to sekundární viktimizace. Co má být tohle? Opět se podíváme do výkladu pojmů. Sekundární viktimizace „čili druhotné zraňování je pojem, který se užívá v kriminologii, kriminalistické psychologii, soudnictví, mediálních studiích aj. Označuje např. proces, během něhož se oběť trestného činu, poté, co o ní a činu referují média, stane obětí znovu (victim = oběť) – tentokrát trpí psychicky“. Může se týkat i přístupu policie, zdravotníků, ale i rodiny oběti či násilníka. 

Hezké. Co to ale znamená v praxi?

Pro příklad není nutné jít daleko. A nemusíme tu připomínat předvolební kauzy mladých politiků nebo světoznámé a kontroverzní Me Too. Stačí najít, že se opět někde stal někdo obětí znásilnění. Že žena (ale klidně i muž) byla dlouhodobě obětí domácího násilí nebo teroru. Že došlo ke zneužívání dítěte. Že se stal skutek, na jehož konci je jakákoliv oběť. 

A pokud dojde k oznámení věci příslušným úřadům, roztáčí se kola spravedlnosti a dle obecně přijímaných společenských samozřejmostí pro oběť hrůza konci a nyní k ní budou všichni hodní.

A právě v knize Viktimologie pro forenzní praxi naleznete soubor odpovědí i vysvětlení, proč tomu tak není. Proč si oběti už tak hrůzných činů musí prožívat své hrůzy znovu a znovu často za necitlivého přispění okolí, které si většinou nevhodnost svého počínání neuvědomuje. 

Nevhodně položené otázky policistů, necitlivý přístup zdravotníků a ulička hanby u samotného soudního řízení. To vše může být pro oběť tak traumatizující, že raději svou účast v řízení odvolá nebo věc vůbec nenahlásí a viník zůstane nepotrestán, nebezpečný svému okolí. V zájmu justice je však spolupráce oběti a její další zbytečné traumatizování tomu neprospívá. Kniha je na pomezí učebnice a srozumitelného návodu, jak zbytečným situacím předcházet. Jak na oběť nahlížet a i jak si přenastavit mysl v přemýšlení směrem k oběti. Proč je oběť ta špatná, že někde byla a automaticky se nejprve společnost nezamýšlí nad nesprávným chováním násilníka? Proč je automaticky vina nejprve připisována oběti? I odpovědi na tyto otázky naleznete v přehledném systému odstavců a bloků textu.

Vše ilustrují příklady z praxe vypsané kurzívou. Zajímavý je i mýtus ideální oběti. Je jasné, že babička, která se vrací odpoledne s nákupem domů je společensky přijatelnější obětí než mladá, hezky oblečená žena znásilněná na taneční zábavě. A ideálních obětí je málo. A ty neideální nejsou automaticky viníky.

Oběť často roky sbírá odvahu oznámit čin a nahrává tomu i zastaralý přístup mnohých orgánů činných v trestním řízení. Je pravdou, že tento přístup se dnes mění a vděčíme tomu i práci odborníků jako je právě Ludmila Čírtková. Určitě doporučuji shlédnout díl Hyde Park civilizace s touto výjimečnou dámou. Kniha je totiž skutečným návodem nejenom pro policii i zdravotníky, ale pro každého, kdo se s obětí trestného činu setká. Jak více nejitřit rány, na co se zaměřit a co nechat být. 

Kniha je psána srozumitelně a i když cizí termín zde lze nalézt, je dostatečně vysvětlen. Kniha není jen učebnicí,  pomůckou, ale hlavně vysvětlením, jak se v takové situaci chovat a proč. Zpracovává téma ze všech možných úhlů pohledu, neopomíjí žádná hlediska a ať už rodině nebo dalšímu okolí citlivě vysvětluje, proč automaticky přemýšlí jak přemýšlí a jak z toho ven. Jednotlivé ilustrativní případy nejsou lehkým čtením, ale mohou přinést poznání, kdo všechno je oběť a proč se nám její chování může zdát nelogické. A hlavně nepřemýšlet tzv. odzadu, kdy soudíme chování oběti s vědomím, co se nakonec stalo.

Jenže to, co si oběť prožije, většinou žádný smysl nedává, je to jednostranný akt zla. Pokud chceme takto zraněnému člověku pomoci, mechanismy, jaké platí pro nás, oběť už nemá. Už navždy bude přemýšlet jinak. Je dobré mít alespoň takto získanou představu, co se v oběti děje a dle toho k ní přistupovat. V současnosti si oběti častěji vyslouží spíše odsouzení než soucit. Je důležité toto změnit a právě knihy jako tato k tomu mohou obrovskou měrou přispět.

Také je liché si říct, že mně se to nemůže nikdy stát. Může. Taky se to kdykoliv může stát komukoliv v blízkém okolí, je pak dobré znát základy komunikace s oběťmi a nejitřit další zbytečnou bolest. Kniha je členěna v rámci jednotlivých témat a potřebné lze snadno dohledat, důležité věci jsou zvláště v rámečcích mimo text.

Byť má kniha formát učebnice, je čtením pro každého zájemce o danou problematiku. Ať už se zajímáte o kriminalistiku, problematika se vás dotýká osobně či profesně či si chcete doplnit rozhled, pro úvod do tématu je to ideální čtení. Ale lehké čtení to není.

Zvláště, když si uvědomíte, že pro někoho je obsah knihy denní realitou. A věta z nadpisu dokáže způsobit další zbytečné trauma. Zbytečně. 



Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s