Kniha Ach jo, to by se policistovi stávat nemělo, autora Svatopluka Dubského, je vyprávěním obyčejného chlapa a policajta o tom, jak se rozhodl být policistou, co ho tam přivedlo a kde skončil. S parťákem Standou řeší neúnavně zločiny i administrativu a spolu s dalšími přáteli degustují ve volných chvílích kvalitní whiskey a válčí se svými rodinami stejně neúnavně jako v ulicích města s narušiteli pořádku.
Ono jich tedy ve skutečnosti bylo o něco více, ale ti čtyři tak nějak vyčuhují nad ostatní. A to i díky vyprávění jednoho z nich, Svatopluka, který si kdysi splnil svůj sen a dal se k policii ČR. Zda to byl nápad dobrý nebo ne, je i na posouzení čtenáře, protože právě Svatopluk nás ve svém vyprávění provede svými peripetiemi nejenom policejními.
Tak tedy pozor! Jdeme na to.
Kniha se sestává z několika kapitol vyprávěných v první osobě autora a jsme tak svědky vzniku jednoho snu o provozování uniformovane služby až po jeho splnění. To si prozradit dovolím, ono je to i z titulu knihy tak nějak jasné, že úvodní mise byla splněna.
Tady si však opět vypomohu dalším dělením. Kniha sice o buněčném životu nepojednává, ale ještě něco rozdělit potřeba bude. A medvěd to nebude.
Hlavním tématem je policejní práce a k ní přidružené peripetie. Autor se svým parťákem Standou v terénu i na základně zažívá mnoho nezvyklych situací a i když některé jsou extrémní a je jasné, že stát by se mohly výhradně jen policistům, v některých se pozná i ten, co si zvolil tu úžasnou práci, kdy je nutné komunikovat s lidmi. Protože mnozí jsou schopní přijít na neuvěřitelné věci a hlavně kapitola o duševně vyšinutých oznamovatelích mi byla blízká, jako bývalému pracovníkovi pasivních informačních i poruchovych linek, kdy člověka oblil smrtelný pot a zoufale přemýšlel, co říct a co raději ne. Celkově všechny kapitoly věnované vyprávění o policejní práci jsou super a Standovo zvučné „Blbe!“ je prodchnuto většinou příhod. Policejní práce je tvrdá a nevděčná, ale jako v každé profesi je vždy příležitost se zasmát nebo provést poťouchlost. A je to fakt sranda.
Dalším tématem je autorova záliba v kvalitní whiskey. Jako hnusný abstinent to úplně nedokážu ocenit, ale manžel, švagr i několik našich skvělých přátel si podobnou zálibu pěstují, tak jako divák můžu potvrdit, že zobrazené značky v knize existují a podobná slova slýchávam i nejenom doma. Autor zde nešetří květnatými popisy odstínů chutí a pokud jste alespoň jednou whiskey měli a dokážete si ji vychutnat bez jakekoliv „brzdy“ jako kulturní lidé či znalci, naleznete zde mnoho inspirací nejenom v popisech, ale i ve zprávách whiskey klubu, který si čtveřice přátel založí a ve volných chvílích mohutně degustují. To je taky fajn.
Inu, nyní se dostáváme ke třetímu aspektu autorova vyprávění a to jsou popisy domácnosti a vztahů s jednotlivými členy rodiny. Přiznám se, že když se v jedné z prvních „domácích“ scén zjevilo slovo GENDER a dále vyprávění pokračovalo trochu, no, neurvale, zamrazilo mě. Ono je to hodně citlivé téma a i když není nutné si všechno brát doslova a povznést se nad jiný názor, tady to trochu skřípe. Stejně jako další domácí války o výchovu dcer, úklid, striptérky a podobně. Jedná se humor ve stylu série s rodinou Homolkovou a i když napsáno je to stejně kvalitně jako zbytek knihy, zde hodně záleží v jakém rozpoložení a životní situaci bude každý čtenář. Mnohý se jistě zasměje, že doma to má stejné. Jenže jiný může jen kývat hlavou a stahovat tváře do šklebu. Což je trochu potíž u domácího humoru ve stylu Petra Novotného.
Ano, jeho tvorbu mám naposlouchanou celou (díky, babi) a v devadesátých to byl hit hlavního vysílacího času. Dnes už si tento humor rozdílnosti žen a mužů a jejich „vrozených rolí“ musí své příznivce spíše hledat. I tak však v knize nelze najít nic, co by nedejbože někoho urazilo, jen to ne každému sedne. Jako ti Homolkovi.
Shrnuto a podtrženo, pokud hledáte opravdu lehké a skutečné čtení pro zasmání, neváhejte. On i autor přiznává, že si něco přibarvil, tak nelze brát vše vážně. Spíše jako vyprávění jednoho zasloužilého policajta o svých možných i nemožných příhodách. V knize lze na začátku i konci najít několik opravdu krásných ilustrací, zjevně inspirovaných obsahem knihy. Trochu mě mrzí ten ožralý papoušek, že oporu v textu nemá, ale obrázek je to perfektní.
Knih s vyprávěním ze života policistů z jejich pohledu zase tolik není, že by se daly přehazovat vidlemi, tak je zajímavé dát šanci jednomu vyprávění z druhé strany zákona, které se nebere zase tak vážně, není plné krve a zlých příběhů a klade si za cíl jen pobavit. A to je nejenom dnes celkem důležité poselství.
Pohov.
A autorovi moc děkuji za možnost přečtení.
Podcast by Pepik Hipik 