Neopouštěj, prosím, můj svět!

Blog Martina Selnera vzbudil svého času velkou senzaci a to naprosto zaslouženě. Ošetřovatel autistů v týdenním stacionáři se rozhodl drobné i větší příhody sdílet s ostatními a svět si toho naštěstí všiml. Postupem času popularita jeho práce rostla až vrostla do tenkého svazku tragikomických příhod práce s autisty, kteří komentují svět s absolutní otevřeností. To může vyvolat situace veselé, ale i ty méně úsměvné. Pro všechny je tu však Martin, který je vstřebává i s pomocí výtečného chardonnay.


Blog Martina Selnera o jeho práci s autisty byl svého času velkým hitem a autorovi se dostalo právem velké pozornosti. Jeho příspěvky na sociálních sítích byly velmi diskutované a byl zván do mnoha médií. Logickým krokem této pozornosti bylo vydání knihy a tak krátké příběhy ze života práce ošetřovatele autistů v týdenním stacionáři dostaly pevnou knižní podobu „černého na bílém“. Nutno podotknout, že Martin sdílí i krátké klípky přímo ze svého života, například jeho cesty do blízké vietnamské večerky už mají charakter cest pánů Hanzelky a Zikmunda, kdy jej pokaždé potká nové dobrodružství.

Kniha je ovšem hlavně o prolínání jeho života s životy chráněnců ve stacionáři, se kterými prožívá jejich radosti, bolesti, strachy i úspěchy. A o tom to přesně je. Autor pokaždé neohroženě vstoupí do života děti i mladých lidí, jimž dal osud do vínku jiné chápaní světa, než nám ostatním, a pomáhá jim překonat každý den v malých vesmírech, kterým většina nerozumí. Ale ze kterých je okolnosti občas donutí vystoupit.

Kniha je koncipována jako soubor příspěvků a krátkých příhod. Některé jsou delší, jiné jen na několik řádků. Jsou úsměvné i smutnější. Ale spojuje je starost a touha pomáhat autistům. Protože i když je knížka koncipována spíše humoristicky jako soubor mnohdy absurdních situací, všechno úsměvné není.

Pohledy v autobuse a nepochopení okolí „k tomu divnému děcku, co si vymýšlí“. Neochota udělat drobný ústupek, který však může pro autistu znamenat celý svět (uvolnění místa v autobuse, kde je onen človíček zvyklý sedět) nebo prostě jen vydržet mlčet, když není důvod nic říkat. Tyhle a další „drobnosti“ jsou bohužel součástí světa autistů, jejich rodin i ošetřovatelů. Čelit nepochopení a nadřazenosti okolí, které ví vše nejlépe. Neví. Neví nic.

Autor se to vše snaží shrnout v hořkosladké sondě do svého života, kdy on na rozdíl od svých svěřenců vše jasně vnímá a chápe (i když je třeba si uvědomit, že negativní přístup okolí si velice dobře uvědomují i autisté). Ale ochránit je před tím úplně nedokáže. Může jen poprosit o pochopení, být oporou a doufat. Proto nechává nahlédnout i ostatní prostřednictvím svých slov do tohoto světa a třeba některý ze čtenářů příště udělá něco jinak, zastaví se, ustoupí, zasáhne proti poučovateli či alespoň pomlčí.

Jakkoliv předchozí řádky mohou vyznívat chmurně, tak takto kniha pojata není. Je to čtení veselé, plné naděje i inteligentního humoru. I přes náročnost své práce ji bere autor s humorem sobě vlastním a u tenkého svazku se čtenář hodně nasměje. Vyprávění doprovází jednoduché ilustrace a příspěvky jsou zajímavě graficky členěny.

Svazek není určen zdaleka jen zájemcům o problematiku autistů a práce s nimi, ale každému, kdo má rád inteligentní humor a smysl pro absurdní situace. Mnohdy až brutální upřímnost malých i větších svěřenců a jejich chápaní světa vyvolají úsměv i řehot. Pokud tedy chcete prožít chvíle po boku Martina ve stacionáři i nahlédnout do jeho myšlenek, nechte se unést žlutou knížkou do malých vesmírů výjimečných lidí, které může být těžké pochopit, ale práce s nimi má obrovský smysl. Protože být odlišný neznamená být horší.

A je moc důležité, že jsou lidé, kteří se to nebojí říkat nahlas a jsou vyslyšeni.


,

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s