Magoři pod horou

Vyprávění autorky o životě v rodině, která z náboženských důvodů odmítá veškeré instituce zdravotnictví, školství a uznává jen tvrdou práci a instinkty. Instinkty poznamenané předsudky, psychickými nemocemi a zaostalostí. Tara si prožila peklo ve vlastní rodině a vytrhnout se ze stereotypů, jaké do ní zaseli nejbližší, je běh na nejdelší trať ze všech. Tara však neúnavně bojovala, a stejně jako někteří z jejích dalších sourozenců, vybojovala si cestu ze začarovaného kruhu vlastní rodiny. Tara je inspirující osobností a ukázala, že vzdělání nejenom že není samozřejmost, ale stále jsou i v na první pohled civilizovaných zemích místa, kde je bráno dokonce jako zlo.


Příběh svého života vypráví Tara, jedno z dětí rodičů žijících pod horou ve státu Idaho, na polích a lánech, kde si vyšinutý otec vesele založil šrotiště a když děti dle jeho názoru dorostly do produktivního věku, musely tam začít pracovat.

Produktivní věk si Tařin otec určoval sám, jako odpůrce systému, vlády, zdravotností, školství, Iluminátů a všech dalších existujících i neexistujících systémů, se řídil svým instinktem. Jako psychicky nemocný muž bohužel mnoho věcí vyhodnotil špatně, ale každý, kdo by mu odporoval, byl spolčenec Iluminátů. Tařina rodina totiž patří pod církev mormonů, ovšem pod nějakou mimořádně ortodoxní větev, která odmítala státní instituce včetně škol. Nutno říci, že na nedělních bohoslužbách býval Tařin otec se svým světonázorem často sám, postupem vyprávění se ovšem překvapivě dost lidí k němu připojovalo.

Tara ani jeden z jejích sourozenců nechodili do škol ani neznali lékařskou péči (s jedinou výjimkou její sestry, kdy jí tedy rodiče nechali ruku i nohu v dětství zasádrovat). Maminka doma dělala tinktury, a aby se zvýšila jejich účinnost, protahovaly se mezi prsty. Mám obavu, že pokud by si je strkala ona nebo její děti při výrobě mezi půlky, mělo by to stejný účinek, možná by se ještě přilákal nový okruh zákazníků, ale pravdou zůstává, že si s postupem let založila skutečně zajímavý byznys.

Tara měla několik sourozenců a postupem času se jejich cesty začaly dělit. Část, stejně jako Tara, zkusila získat vzdělání a poprala se s nedostatky, které nebyly nic jiného než daň za otcovu omezenost. A uspěli. Tara dokázala získat vzdělání, poprat se svými démony a vystoupit ze stínu Idaha. I když otcův stihomam, týrání ze strany staršího bratra i odsouzení otcem, který na ni uvalil něco jako rodinnou fatvu (nevím, jak jinak to nazvat), jí to nijak neulehčila a málem jí i zlomily, překonala pocit vykořenění a žije svůj život tak, jak by si ještě v době dospívání nedovedla představit.

Život pod horou s odmítáním lékařské péče však skýtal úskalí, jaké si nedovedeme představit. Když měli autonehodu a Tařina matka si při ní poškodila mozek, žila dlouho dobu ve sklepě a poté se jí změnilo chování. Dříve dokázala otci oponovat a řídit se nějakým svým rozumem, poté se však povýšila z porodní asistentky domácích porodů na něco výše a odložila i poslední zbytky rozumu. Když se Tařin starší bratr těžce popálil na šrotišti, léčila ho mastičkami, a když se to po letech stalo i jejímu otci ve větším rozsahu, matlaly na něj všechno možné i nemožné a když to přežil, ukazovali jeho zkřivené tělo jako boží zásah a neklamné znamení účinnosti domácích patlanic a protahovaných tinktur.

Při čtení jsem zůstávala často v šoku. Tařiny popisy týraní ze strany bratra Shawna, který mimochodem také prodělal na stavbě jejich otce těžký úraz hlavy, ale tomu už lékařskou pomoc zavolali, protože tam by asi tinktura nepomohla. Ten se pak také změnil. Psychopatické výlevy jejích rodičů, kteří jí poté zavrhli. Rozdělení rodiny. Ti, kteří odešli, jsou soběstační a dosáhli postavení a jdou neúnavně dále. A pak ta část, která bydlí kolem domu svých rodičů, naprosto na nich závislá a odmítá cokoliv, co neuznává jejich otec. I ve vztahu ke svým dětem, takže vychovávají další generaci narušených a zmatených následovníků.

Rodinný boj nikdy neskončí. Ale je otázka, zda má význam ještě bojovat. Krev sice není voda, ale Tařina rodina jí byla ochotna zbytečně prolévat příliš dlouhou dobu a něco ze stihomamů jejich otce si nesou všichni s sebou.

Já si z knihy odnesla šokující zjištění, že sektářství je stále aktuální téma a podléhá mu stále nebezpečně mnoho lidí. Pokud si jako dospělý vezmeme na sebe břímě omezenosti a vrátíme se do středověku, co už s tím. Ale nikdo by neměl nutit vlastní děti, aby hnily na poli bez vzdělání a lékařské péče. A pak obrovský obdiv k Taře a jejím dvěma sourozencům, kteří se dokázali z tohoto světa vymanit, byť za cenu vykořenění z vlastní rodiny. Není to tak snadné, jak se může zdát.

Tara dokázala dosáhnout výsledků, jakých nedokázalo dost těch, kteří vyrostli v prostředí, kdy jim vzdělání a poznávání nikdo neomezoval. Tara se však, hnána žízni po vědění, dostala mnohem dál a stále kráčí neúnavně vpřed. Na její cestě jí přeji mnoho štěstí a úspěchu, protože opravdu se dostala z pekla.

Titulek tohoto článku možná zní vulgárně, a to je taky účel. Protože těžce popálené dítě nechat mnoho týdnů trpět na gauči v agónii jen proto, že ego jeho rodičů jim nedovolilo zavézt ho do nemocnice a nechat jej řádně ošetřit, je mimo můj rozum. Na druhou stranu, nikdy neplatili zdravotní pojištění. A jak Tařini rodiče dokázali, peníze nesmrdí. A její sektářský otec v průběhu jejího života právě kvůli nim raketově měnil názor na zažité pořádky. Pokud cítil zisk.

Knihu doporučuji přečíst každému, kdo na to má žaludek. A hlavně pro uvědomění, jak vzdělání není samozřejmá věc a jak to, co nás třeba nudilo a otravovalo, bylo pro někoho nedostižný sen. A pořád to tak ještě někde i je…


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s