Čítanková erotika

Ostře sledované vlaky autora Bohumila Hrabala jsou již takovou čítankovou klasikou, příběh je na první pohled nenáročný a mladý Miloš Hrma, ve filmu s tváří mladého Václava Neckáře, je alespoň povědomý většině. Stejně jako lačná tvář Josefa Somra, hrajícího výpravčího Hubičku, jež otiskuje kulatá razítka na pozadí mladé telegrafistky Zdeničky. I o tom je život a práce na malé železniční stanici Kostomlaty za druhé světové války.


Ostře sledované vlaky podle názvu zná asi každý gramotný člověk starší osmnácti let. Tedy, doufám. Pokud neznáte, asi trochu vyzradím pointu příběhu, ale on zase tak dlouhý není a pokud dojdete k maturitě z češtiny, asi se tam s tím tak trochu potkáte. Snad.

Vím, že mé první setkání s tímto dílem bylo na základní škole v čítance a mám nejasný dojem, že to byla scéna o otiskování razítek výpravčím Hubičkou na pozadí telegrafistky Zdeničky Svaté, která nebyla ani svatá ani čistá pro tuto chvíli, minimálně v souvislosti s inkoustem. Pak je nutné připočítat Menzelův oscarový úspěch u filmové verze příběhu a jeho uzavření na více než dvacet let do trezoru. Což z dnešního úhlu pohledu příliš nechápu, ale dobu minulého režimu asi dnes už nepochopí nikdo. Ale příběh tím tak trochu vyčníval.

Co se ovšem dá říct k podstatě příběhu samotného? Dílko je to útlé, na první pohled není o čem příliš psát. Mladý železničář Miloš Hrma se po neúspěšném pokusu o sebevraždu vrací zpět do práce v železniční stanici Kostomlaty, kde jej zaučuje výpravčí Hubička, známý to sukničkář, jehož pověst překračuje hranice maličké stanice. Jeho úspěchy u žen a erotická dobrodružství z něj dělají něco jako atrakci pro široké okolí k nelibosti pana přednosty stanice, jež by chtěl mít klid a brzy povýšit, však si také pulíruje uniformu pro účel inspekce, až nadejde ten pravý čas. Jeho slabostí jsou však holubi, jež chová pod střechou stanice.

V tomto malebném prostředí se však vyskytuje velký černý šrám a tím je druhá světová válka a smutné transporty, jež projíždějí i v noci zatemněnou stanicí. Miloš se sem vrací po svém milostném neúspěchu, který jej přivedl na hranu touhy žití a snaží se pomalu vrátit zpět do života, který je tou dobou velice těžký i bez vnitřních démonů. Stanice je svědkem průjezdu lazaretních vlaků, vlaků vojáků a příslušníků SS a dále také tzv. ostře sledovaných transportů, klíčových pro německého nepřítele. Těm je přikládána zvláštní důležitost, protože pochybení při jejich pohybu a jakékoliv zpoždění je přísně trestáno, často trestem definitivním.

A právě takový transport se má brzy prohnat malou stanicí a změnit životy úplně všem, kdo se kolem něj ochomýtnou.

Příběh sám je psán velmi jednoduše a jednoduše i působí, ale přitom v sobě skrývá jinotaj. Není na první pohled vidět a mě k němu musel dovézt až manžel, protože jsem Milošův příběh vnímala dost povrchně. Nejedná se totiž jenom o jeho problém s panictvím a vším kolem něj, ale jeho osoba překračuje svůj vlastní stín, nastavuje zrcadlo i těm ostatním. Ti kolem mají totiž všichni také svá přání, touhy a na první pohled zkrachovalý chlapec jim je nakonec dokáže vzít, dokáže je obejít, a aniž by chtěl, zhmotnit v sobě všechny jejich tužby. Být dobrý zaměstnancem. Přefiknout partyzánku. Stát se hrdinou.

Aniž by o to stál. Aniž by to chtěl. Aniž by měl šanci si to jakkoliv užít. Miloš shoří jako svíce. Ale konečně ve svém malém životě zazářil. Poznal, jaké je to být oním plamenem, jež oslní ostatní.

Příběh je psán z pohledu osoby vypravěče a i přes svou tragičnost je to místy úsměvné dílko. Bohumil Hrabal byl skutečně malíř jazyka a jím popisovaná detonace fotoateliéru v povídce je mistrovským kouskem, jemuž se i přes jeho tragičnost zasmějete. A takových momentů a paradoxů je v knize více.

Vyprávění je nenáročné a není nutné hledat skryté obrazy mezi slovy, pokud vám něco nebude jasné, povídka je krátká a lze ji přečíst vícekrát, je možné ji srovnat s oscarovým dílem Jiřího Menzela. Rozhodně se však nejedná o typický Hrabalův „mazec“ ve stylu příběhu napsaného jednou větou či veršotepectví několika úrovní.

Ne.

Je to jen příběh jednoho hrdiny proti své vůli, který si splnil svou důležitou touhu a pak mu osud sebral karty z rukou, že již dost bylo her. Již je čas stát se mužem.

Ať již po jakkoliv dlouhý čas.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s