Bojíte se tmy?

Mrazení v zádech. Nadskočení při každém náhlém zvuku či zasuštění. Nervózní ohlížení při noční cestě na záchod. Tyto pocity může vyvolat konkrétní psychický problém nebo dobrý horor a právě o tom druhém je recenze knihy výborné islanské spisovatelky s těžko zapamatovatelným příjmením.


Pamatujete si seriál „Bojíte se tmy?“ Generace stanice SuperMax z devadesátých let si možná matně vzpomene.

Já si jej pamatuju a jako dítě jsem ho z duše nesnášela. Protože jsem se tmy bála a mrazivý pocit strachu z děsivých příběhů mi byl krajně odporný. Dnes už bych se těm dětským příběhům puberťáků kolem ohně zřejmě jen zasmála, ale tehdy na mě hluboce působily.

A to se povedlo i titulu Pamatuji si vás všechny.

Kniha sleduje dvě na první pohled nesouvisející dějové linie. Trojice ještě nedávno mladých lidí se rozhodne v jedné hnusné vesnici za studeným mořem fjordu zrenovovat starý dům a s nejistým ziskem v něm pronajímat pokoje zřejmě pološíleným turistům. Nikdo jiný by se do tohoto kouta světa, kde lišky nedávají dobrou noc, ale raději rovnou chcípnou, totiž nevydal.

Na příjemnější straně moře se zhroucený psychiatr snaží každý den nemyslet na svého tajemně zmizelého syna. Událost se snaží ve své mysli zazdít vysokou zdí, ale něco ji stále boří. A není to jenom jeho ezotericky naladěná manželka, která se snaží ve svých psychických zhrouceních najít skrytá poselství neklidné duše jejich syna.

Ani na jedné straně moře tedy není dost klidu a když se věci začnou komplikovat pod vlivem půl století starých nevyjasněných případů záhadných zmizení, klidné noci nejsou dopřány nikomu.

Někdo totiž nechce, aby druzí měli klid, když jej sám nalézt nemůže.

Kniha není lehkým čtením a i když děj ubíhá bez větších komplikací, popsané události jsou natolik šokující a náznaky natolik děsivé, že se jen těžko nepokračuje v četbě se zatajeným dechem.

Když totiž knihu jednou začnete číst, chcete jednoduše vědět, kdo bude na řadě další.

A právě při čtení tohoto příběhu se mi vrátil ten starý a téměř zapomenutý pocit mrazení v zádech, jaký jsem cítila, když jsem konečně dostala odvahu dodívat se na jeden díl toho stupidního duchařského seriálu.

Ten starý pocit strachu, že by to třeba mohla být pravda…


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s