
Šikana a ztráta času. Tak by se daly shrnout vzpomínky většiny pamětníků z vojny, které představuje kolektivní monografie „Mezi pakárnou a službou vlasti. Základní vojenská služba v letech 1968–2004“ editora Jiřího Hlaváčka.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka
Dobrodružství poznávání

Šikana a ztráta času. Tak by se daly shrnout vzpomínky většiny pamětníků z vojny, které představuje kolektivní monografie „Mezi pakárnou a službou vlasti. Základní vojenská služba v letech 1968–2004“ editora Jiřího Hlaváčka.

Osoba Jana Krause je dnes pevně spjata výhradně s několikátou verzí talk show s červeným kanape, kdy v divadle zpovídá postupně několikero hostů a více či méně úspěšně baví přítomné publikum a později v sestřihu i televizní diváky. S ohledem na dobu trvání show je nutno podoktnout, že spíše velmi úspěšně, cesta k tomuto výsledku však byla dlouhá a její zákulisí není jednoduché. Právě o této cestě, ale i o dění „za oponou“ nejen tohoto pořadu, ale celkově všech ostatních aktivit autora, vás provede kniha Můj soukromý buzynes, kterou Jan Kraus vydal v roce 2018. Shrnuje v ní důležité milníky svého života od dětství přes všechny možné i nemožné nástrahy života v různých časech.

Vážení přátelé, ano autora Ladislava Pecháčka jsou skutečně nadčasovou záležitostí. Vyprávění ústřední postavy, Bohumila Fischera, se otáčí kolem jeho působení jako ekonomického náměstka v podniku zabývající se sanitární keramikou. Bohumil prochází v podniku jednotlivými fázemi kariérního postupu, o který nestojí a v soukromí je zodpovědným otcem, manželem i synem rodičů umístěných v moderním domově důchodců.

Knihu jsem si vzala jako naději na skutečného průvodce na cestu po Rumunsku a inspirovaly mě k tomu krásné černobílé fotografie v knize. Knihu jsem opravdu začala (vpravdě, na-přeskáčku), číst až na cestě a hodně jsem se nasmála. Autor dostal očividně jednu přesnou cestu nalajnovanou režimem s tajnými v patách a z toho musel vytěžit více než 300 stran vyprávění o zemi, kterou ani nesměl skutečně poznat. S ohledem na nelehkou dobu a upřímnou snahu autora nepadat jen do chvály režimu nelze hodnotit skutečně nízko, ale spíše než sonda do zvyků a geografických zajímavostí Rumunska se jedná se naivní vzpomínku na cynické časy, kdy se nesmělo nikam jezdit, ale musely se vydávat cestopisy.