Roku 1796 provedl anglický lékař Edward Jenner experiment, který se stal jedním ze symbolických začátků moderní vakcinologie. Všiml si rozšířeného pozorování, že dojičky, které prodělaly kravské neštovice, bývají chráněny před mnohem nebezpečnějšími pravými neštovicemi.
Kravské neštovice byly příbuzným onemocněním, které u člověka zpravidla probíhalo mírněji. Jenner se rozhodl ověřit, zda může prodělání této infekce poskytnout ochranu. V květnu 1796 použil materiál z léze kravských neštovic na ruce Sarah Nelmesové a naočkoval jím osmiletého Jamese Phippse. Chlapec následně prodělal mírné onemocnění. Jenner ho později vystavil materiálu pravých neštovic prostřednictvím variolace a dítě neonemocnělo.
Z dnešního hlediska by takový experiment na dítěti byl eticky nepřijatelný. Neexistoval moderní informovaný souhlas ani bezpečnostní pravidla klinických studií. Přesto se Jennerův postup stal historickým mezníkem. Na rozdíl od variolace nevyžadoval záměrné nakažení člověka samotnými pravými neštovicemi jako prostředek vytvoření ochrany.
Jenner své výsledky publikoval v roce 1798. Jeho metoda se postupně rozšířila do dalších zemí a významně změnila možnosti prevence pravých neštovic. Očkování ovšem nevzniklo jediným experimentem ani zásluhou jediného člověka. Jenner navázal na starší poznatky, lidová pozorování i předchozí pokusy dalších lékařů.
Co z toho používáme dodnes?
Základní princip vakcinace spočívá v tom, že imunitní systém získá schopnost reagovat na nebezpečný patogen bez nutnosti prodělat samotné závažné onemocnění.
Dnešní vakcíny využívají mnohem rozmanitější technologie, od inaktivovaných patogenů až po rekombinantní proteiny a mRNA.
Zdroj: Iniciativa Sníh
