Řemeslo

Když jsem před lety začala psát krátké úvahy o přečtených knihách, ani jsem se to neodvažovala nazývat recenzemi, bylo to celé ještě trochu jiné. Tehdy frčely vlastní weby plné třpytek a točila se velmi dlouhá domácí videa rozbalování knih, říkalo se tomu unboxing.

Dodnes si pamatuji na skutečně hodinové video slečny, která se natáčela poněkud zdálky ve svém pokoji na nevábně vypadající rozestlané posteli, na sobě měla špinavé oblečení a knihy brala do nečistých rukou. Mluvila jako kachna se zánětem hlasivek a celé to působilo jako fetiš porno. Doba se naštěstí posunula, ale tohle mi z paměti už nikdo nevymaže. Snad jednou demence.

Vlastní weby vyšuměly a vše se pohnulo na ustálené webové platformy a sociální sítě, nejčastěji Instagram, kde se sdílely a dodnes sdílí učesané uniformní fotky s odstavcem plným smajlíků a hashtagů.

Jako líný staromilec jsem zakufrovala výhradně u textů, protože na tvorbu webu jsem neměla talent ani nervy a moje fotky knih většinou vypadají jako když fotíte mrtvolu pro pozdější identifikaci příbuznými. Poznáte, o koho jde, ale úplně se na to opakovaně dívat nechcete. Proplouvám tedy recenzováním knih v ustáleném formátu bloku textu a příliš neřeším, protože mě to jenom baví. Nemám téměř žádné spolupráce, když nepočítám několik přátel, co mi sem tam něco pošlou (díky za důvěru!), takže můžu psát jen co mě baví a kdy chci.

Co mi přišlo kdysi jako má neschopnost a jistý hendikep, vnímám už dnes jako výhodu, ale o tom nepíšu.

Recenze knih naleznete různé. Všimla jsem si trendu, kdy jako recenze stačí tři věty naplněné smajlíky a hashtagy a to i mimo sociální sítě, kde tyto věci mají nějakou funkci a nejsou jen divným mrtvým textem. Musím říct, že mi tento lehce inkluzní přístup přijde velmi originální, jelikož recenzi takto může napsat každý. Doba zjevně přeje snižování latěk až k zemi, ale jedna z těch vět (a ta bývá napsaná jako jediná bez chyb) je poděkování nakladatelství za knihu, takže to zřejmě funguje. Což je dobře. Alespoň nemusí dnes tolik lidí procházet tím, co před lety já a pochybovat o sobě.

Dobře, odpusťte mou uštěpačnost. Někdy sama recenze vyhledávám a poslední dobou najít něco, co alespoň působí, že recenzent obdrženou knihu opravdu četl a hned ji obratem ruky někomu nestřelil, je stále těžší. Díky všem, co ještě k recenzování knihy čtou. Není vás moc.

Vzpomněla jsem si na dvě mé recenze knih, kdy jsem zůstala stát a uvědomila si, že jsem v pasti.

První kniha mě opravdu moc oslovila a chtěla jsem to vykřičet celému světu, ale zároveň jsem musela tzv. držet hubu. Protože jinak ten čtenářský zážitek lidem za mnou zničím a to totálně. Byla to Hana od Aleny Morštajnové. Příběh, který před lety bouchnul jako bomba. Kniha už dnes i přes svou tehdejší výjimečnost a šokující text není považována v záplavě dalších podobných za něco výjimečného, ale tehdy jsem u jejího čtení hned v úvodu dostala od autorky pěstí. Ze stránek vylezla animovaná ruka se čtyřmi prsty v bílé rukavici (zdravím Mickyho klubík) a jednu mi natáhla.

Tak jsem napsala recenzi, která by se dala použít s přidáním hashtagů jako komentář fotografie na Instagramu, protože jsem se vypsala z obdivu ke knize a nic k ní nenapsala. Zpětným pohledem můžu říct, že jsem neudělala nic špatně, recenze byla na světě a měla dokonce tisíce přečtení. Zároveň úplně nevím, jestli mělo cenu to vůbec psát a zda nebylo úplně nejlepší dát na webu hodnocení pět hvězdiček a jít dál. Uvidím, jestli si tohle připomenu u nějaké takové knižní bomby v budoucnu a už vynechám recenzi bez recenzování.

Druhá kniha byla Tma od Jozefa Kariky a tam to bylo zlé. Tehdy mi totiž došlo, že kniha má poměrně nízké hodnocení a nechápala jsem proč. Jasně, každému Karika nesedne a někteří to vykřikují obzvláště rádi a nahlas, ale i tak se kniha vymykala. Anotace působila jako upoutávka na solidní duchařinu. Co mohlo být špatně? Nejlepší způsob byl knihu začít číst a brzy jsem se dostala k celému jádru příběhu. Ústřední událost, která formuje zbytek knihy. Dodnes si pamatuji, jak jsem nahlas vyřkla osudové hodnocení: „A to je jako všechno?!“ A v tu chvíli mi došlo, proč byli všichni tak vytočení.

Anotace knihy byla rafinovaná, skvělá, čtenáře nabudila… Na jinou knihu. Na jinou zápletku. Na kekel z pekel, něco nadpřirozeného a přitom zrovna v tomto případě je autor poměrně dost pozemský. Došlo mi, že mám problém.

Tak jsem to práskla. Do recenze jsem napsala, co je úvodní událost. Protože kniha neměla špatné hodnocení kvůli tomu, že by byla blbě napsaná. Ale protože ta událost je tak pozemská a přízemní, že se někteří čtenáři dle svých hodnocení cítili okradení a zbytek knihy už zřejmě jen prolétli. A přitom je zrovna Tma jedna z autorových skvělých věcí právě proto, jak skutečná je.

Ta recenze pro mě byla poučením i varováním. Měla jsem z ní špatný pocit (mám dodnes) a tušila jsem, že mi to někdo určitě vyčte, že jsem byla příliš konkrétní. Ale náhle mi byla jasná tenká linie anotace a skutečného děje knihy. Pokud se tyto dvě tak blízké věci rozchází a anotace slibuje něco, co v knize ani není, je to velký problém. Po knize sáhne jiná cílovka a ta je pak naštvaná, znuděná a kniha schytává blbé hodnocení. Přitom vedle stojí dav, který by po knize měl sáhnout a nechal by se strhnout. Doufala jsem, že tato má recenze třeba někoho ke knize přiláká, i když by ji předtím minul.

Recenzování mě baví. Začala jsem s tím ve velmi těžkých časech a nenapadlo mě, že moje krátké úvahy vůbec někdo bude číst. Bála jsem se tehdy pozornosti. Na druhou stranu, v obří konkurenci se jí nemusím obávat dodnes.

Ovšem když se ohlédnu za uplynulým desetiletím a podívám se na současnost, musím říct, že jsem ušla dlouhou cestu. Mé texty se zformovaly a všímám si už jiných věcí než předtím a nebojím se udělat v hodnocení krok směrem, v jakém vidím smysl. A je mi jedno, co tomu kdo řekne.

Někdy je mi smutno z toho, kam se recenzování knih ubírá. Pokrok nezastavím. Ani nechci. Jen mám někdy pocit, že recenze už nejsou vždy cílem předání dojmů o knize a osobních doporučení, ale často jen prodejní text o několika větách. A často o dost hloupých větách.

Ale, kdyby to lidé nechtěli číst, tak se to neděje a není to stále odměňováno. Třeba to taky začnu dělat. Starý způsob žere čas a dneska se všechno zrychluje.

Kdo ví.