Kniha Vraždící doktoři autora Colina Evanse obsahuje třináct příběhů lékařů, kteří se zpronevěřili původnímu poslání svého oboru. Třináct lékařů se z různých pohnutek rozhodlo k vraždě a to většinou na svých nejbližších. Každá kapitola sleduje případ od začátku až do pomyslného konce, a to v různých dobách. Oproti současné literatuře tohoto žánru probíhá nejnapínavější část boje v soudních síních a v práci obhájce i prokurátora. Kniha obsahuje méně emocí a větší důraz na řeč zákonů. Jedná se však hlavně o devadesátkový brak a je nutné jej brát hlavně jako odpočinkovou četbu, kterou po dočtení zapomenete.

V devadesátých letech se roztrhl pytel s drobnými svazky v tvrdých deskách. Stavidla se otevřela a příval informací a knih nutně znamenal také příliv braku a senzační literatury. Dnes takové knihy dostávají štítek true crime a předělávají se do podcastů. Tehdy ale stačilo umístit na obálku libovolně hnusný obrázek a do názvu napsat velkým písmem slovo VRAŽDÍCÍ.
Po zařazení do katalogu zásilkových knižních obchodů byl úspěch takřka zaručen. Jedním z titulů tohoto divokého období na pomezí literatury faktu a braku k poblití je i titul Vraždící doktoři.
Kniha obsahuje třináct příběhů převážně z USA a Velké Británie a všechny mají jedno společné – ústřední postavu doktora, který se rozhodl k vraždě. I k více vraždám. Ať už z důvodu zištného nebo milostného, felčar za felčarem v příbězích léčí všechno, jen ne neduhy pacienta. Hlavně zásobují místní patologie a každý příběh je i údivem, jak dlouho se to mnoha z nich bez povšimnutí daří.
Po zasvěcení čtenáře do odporného života doktora, shrnutí jeho zločinů nastává delší část každé kapitoly a to je policejní práce a následný popis soudního procesu. Tady bych ráda vypíchla zajímavý rozdíl mezi tehdejší literaturou tohoto tématu a tou dnešní. Nejen v tomto titulu, ale i ve velmi podobné knize Vraždící děti, je důraz brán spíše než na zločin sám na jeho potrestání. Čtenář si projde místo činu zběžně a už je vržen do kolotoče vyšetřování a následně soudu.
Sledujete právní kličky, práci prokurátora, nechutné praktiky slavných advokátů vrahů a vyslechnete podrobné výslechy svědků. To vše v honbě za nejistým trestem. Může se to zdát jako drobnost, ale právě to je rozdíl oproti současnému pojetí soustředěnému na příběhy a emoce. Toho je zde překvapivě málo.
Pokud lékaři jeho zločiny procházely delší dobu, pak odpovídající čas sledujeme jeho příběh, ale záhy opět skočíme do soudní síně a sledujeme dění mezi slušně oblečenými lidmi. Nehovoří místo činu, ale protokoly a jednotlivé verze obviněného.
Mně se to dá čtivé. Práce soudců i obrazy celých soudních líčení považuji za zajímavé, je však otázka, jak moc je tento styl dnes trendy.
Kniha sama není nijak složitá. Šablona každého příběhu je stejná. Úvod, podezření, zločin, zatčení a soud. Pouze poměry mezi částmi se mění dle osoby každého lékaře. Pokud navíc čtete také dílo Václava Borovičky, všimnete si závažného průniku mezi díly. Pan Borovička minimálně polovinu příběhů představil ve svých tématických knihách, lze je s pojetím v této knize srovnat.
I přes zajímavé téma se jedná o devadesátkový brak a je nutné k němu takto přistupovat. Informace je nutné pokládat za polovičaté, vedoucí k senzaci. Pokud bude čtenář pátrat v osudech jednotlivých aktérů dál tak zjistí, že pokračování může být velmi odlišné od závěru v knize, proto ji nelze brát jako bernou minci.
Rozhodně ji doporučuji jako četbu k určitému druhu relaxace u méně náročné knihy na koncept i pochopení. Určitě se nebudete u čtení namáhat s přemýšlením a pouze si užijete několik večerů prosté konzumace příběhů. Každý je samozřejmě založen na skutečných událostech a není vybájen. Pokud se toužíte jen pobavit, knihu přečtete odložíte a zapomenete. A za rok klidně znova, protože týden po jejím přečtení už si příběhy pamatovat nebudete. Jestliže chcete pátrat hlouběji, vezměte si z knihy jména a místa a pátrejte v relevantních zdrojích.
Jako odrazový můstek je to báječné.
Kdo však bude knihu vydávat za jedinou pravdu, pouze si natluče. A to pořádně.