Tomáš Koblížek působí v Oddělení analytické filosofie na Filosofickém ústavu AV ČR. Aktuálně se zaměřuje na témata, v nichž se filosofie jazyka překrývá s etikou, jako jsou hate speech či dezinformace. Mezi jeho hlavní publikace patří francouzská monografie La conscience interne de la langue (2021), kde se mj. zabývá otázkami agresivity v jazyce. Celkem třikrát byl hostujícím vědeckým pracovníkem na badatelských centrech na École normale supérieure a CNRS v Paříži. Vedle toho absolvoval studijní pobyty na University of Washington v Seattlu a St Mary’s University College v Londýně.
Na konci sedmdesátých let minulého století publikoval francouzský deník Le Monde text Roberta Faurissona, podle něhož osvětimské plynové komory neexistovaly a Adolf Hitler nikdy nedal příkaz k vyhlazení Židů. Faurissonovy aféry se účastnil světoznámý intelektuál Noam Chomsky, jednak podpisem petice na Fourissonovu podporu, jednak esejí o svobodě projevu, který hájí absolutní svobodu slova. Text Tomáše Koblížka vysvětluje, že jakýkoli absolutistický postoj ve skutečnosti vůbec nezapadá do tradice debat o svobodě slova, jde spíše o určitou pseudopozici.
Byl to poněkud brutální způsob, jak se rozloučit s téměř uplynulým rokem: 29. prosince 1978 publikoval francouzský deník Le Monde text Roberta FaurissonaOtázka plynových komor aneb báchorka o Osvětimi (Le Problème des chambres à gaz, ou la rumeur d’Auschwitz). Faurisson, toho času profesor literatury na univerzitě v Lyonu, zde prezentoval výsledky svého „zkoumání“, podle něhož osvětimské plynové komory neexistovaly a Adolf Hitler nikdy nedal příkaz k vyhlazení Židů. Faurissonův přístup prakticky ve všem odpovídal i té nejpřísnější definici negacionismu: šlo o popírání fakt týkajících se holokaustu, a to na základě určité manipulace s důkazy.
To, co následovalo, je dnes již běžně označováno jako Faurissonova aféra. Její součástí, kromě silné kritiky ze strany laiků i profesionálních historiků, byla také různá vyjádření podpory pro lyonského profesora, z nichž jedno, to nejsledovanější, formuloval Noam Chomsky. Postoj tehdy již světoznámého intelektuála vyjadřuje nejen petice, kterou Chomsky na podporu Faurissona podepsal, ale také jeho krátký esej o svobodě projevu, který v roce 1980 Faurisson použil jako předmluvu ke své knize Prohlášení k obhajobě (Mémoire en defense) – v ní se mimo jiné opět vrací ke svému „výzkumu“.
Chomsky ve svém textu uvádí, že „i kdyby byl Faurisson zuřivý antisemita a fanatický podporovatel nacismu, … nemělo by to žádný vliv na to, že obhajoba jeho občanských práv je legitimní. Naopak, tím spíše by byla jejich obhajoba nutná, neboť již roky, ba staletí platí triviální pravda, že právě v případě hrůzných myšlenek je třeba právo na svobodu slova hájit nejrozhodněji. U těch myšlenek, které takovou obranu nepotřebují, je obrana svobody slova dost snadná.“
Chomského postoj, který lze označit za absolutistický, je stále velmi významnou tendencí ve veřejných debatách o svobodě slova – ne tolik na úrovni formálních teorií, jako spíše obecně proklamovaných stanovisek: u nás obdobnou pozici, domnívám se, zastává Společnost pro obranu svobody projevu, na mezinárodní úrovni jsou aktuálně nejhlasitější výroky Elona Muska. Podle tohoto postoje má svoboda slova bezmezně chránit nejen projevy, s nimiž běžně souhlasíme, ale všechny projevy, tedy i ty, které se nám příčí: jen tak ve společnosti může existovat diskuse. Sám Chomsky v textu ostatně upozorňuje, že Faurissonovy postoje ani nezná, jde mu pouze o obhajobu svobody slova.
Nechme nyní stranou fakt, že Chomského text vedl k ostré roztržce mezi ním a některými francouzskými akademiky, kteří odůvodněně vyvraceli lingvistovo tvrzení, že Faurissonovy komentáře jsou čistě vědecké, beze stopy antisemitismu: již v danou chvíli bylo zjevné, že Faurisson mimo jiné útočí na židovskou komunitu, která, jak naznačoval, měla falzifikovat své dějiny, aby získala jisté výhody. Tyto skutečnosti jsou podrobně v literatuře komentovány a my se nyní můžeme zaměřit na jinou, na první pohled méně významnou skutečnost, která však říká něco důležitého o moderních debatách o svobodě slova.
Chomského jméno, pro někoho možná překvapivě, ani jednou nezazní v nedávno vydaném Oxford Handbook of Freedom of Speech (2021), prestižní šestisetstránkové publikaci, která podává komplexní obraz dějin myšlení o svobodě slova a popisuje dnes hlavní teoretické přístupy. Absence jediné poznámky o Chomském může být překvapivá proto, že zmíněná aféra skutečně představovala jeden ze zlomů v současných debatách o svobodě slova. Ty zde překročily hranice soudních síní či akademických debat a staly se obecně diskutovaným tématem. Proč tedy Chomského jméno chybí?
Tato absence je vysvětlitelná nejen tím, že Chomsky ve skutečnosti podpořil nebezpečnou kampaň: editorům, jimiž jsou autority v oboru Adrienne Stone a Frederick Schauer, mohlo být odůvodněně proti mysli prezentovat uvedené postoje vedle čistě akademických prací. Stejně důležité je, že jakýkoli absolutistický postoj ve skutečnosti vůbec nezapadá a jen těžko může zapadat do tradice debat o svobodě slova, jde spíše o určitou pseudopozici. Zbytek tohoto textu bych rád věnoval vysvětlení, proč tomu tak je.
Ve všech hlavních přístupech k teorii svobody slova jde o to zodpovědět alespoň jednu ze dvou následujících otázek. 1. Jaké legitimní důvody máme k tomu, abychom řeč chránili principem svobody slova? 2. Jaké důvody nelze legitimně použít k tomu, abychom svobodu slova omezovali?
Přístup, který odpovídá na první otázku, reprezentuje například dnes již klasický text Freedom of Expression (1993) od Joshuy Cohena, profesora politické filozofie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Ten dělí naše důležité zájmy, kvůli nimž řeč chráníme, na expresivní (chceme vyjadřovat své postoje), deliberativní (chceme slyšet jiné názory, abychom se lépe rozhodovali) a informativní (k orientaci ve světě potřebujeme informace). Jde vlastně o nejběžnější přístup, do něhož spadá většina filozofických teorií svobody slova. Ty jsou děleny podle toho, zda při debatě o zájmech zdůvodňujících tento princip odkazujeme spíše na společenskou debatu jako podmínku nacházení pravdy, na nezpochybnitelnou autonomii mluvčího či posluchače, či na diskusi jako oporu každé autentické demokracie: do této třetí rubriky snad lze zařadit právě Cohenovu teorii.
Jiný přístup, který odpovídá na druhou otázku, pak vychází z toho, že pole důležitých hodnot a zájmů, kvůli nimž řeč chráníme, je příliš různorodé na to, aby mohlo být jednoznačně vymezeno. Metodicky bezpečnější je tedy uvést důvody, které jsou významné, ale kvůli nimž přesto nelze svobodu slova omezovat. Tento přístup volí například harvardský profesor T. M. Scanlon, další z důležitých teoretiků, který navazuje přímo na praotce debaty o svobodě slova J. S. Milla. Scanlon ve svém článku A Theory of Freedom of Expression (1972) vymezuje dva typy újmy, které řeč může někomu způsobit, ale kvůli nimž řeč omezovat nemůžeme, jelikož by šlo o nepřípustný zásah do autonomie posluchačů. První újma spočívá v tom, že posluchači nabyli díky danému projevu nesprávné přesvědčení (například začnou inklinovat k rasismu). Druhou újmou jsou škodlivé činy způsobené tím, že daný projev posluchače přesvědčil o tom, že tyto činy si zaslouží být vykonány (například nenávistný trestný čin). Jinými slovy podle Scanlona nelze nijak omezovat svobodu posluchačů, pokud toto omezení má být regulací určitých, pro nás třeba velmi nepřijatelných přesvědčení: sami posluchači mají rozhodnout, zda je pro ně nějaký názor správný, či nikoli. Naším úkolem je pak uvádět maximálně silné protiargumenty vůči nebezpečným názorům, ale nikoli omezovat diskusi, i když s sebou nese uvedená rizika.
Nechme nyní stranou, zda nám přístup jedné či druhé strany přijde akceptovatelný: jak Cohenova, tak Scanlonova teorie ostatně vyvolaly řadu kritických komentářů. Důležité pro nás je, že oba přístupy podávají určitou odpověď na otázku, které důvody lze použít pro obhajobu svobody slova (Cohenovy tři zájmy) či které důvody nelze použít pro její omezení (Scanlonova dvě nepřípustná zdůvodnění). Oproti tomu absolutismus z principu nemůže odpovědět ani na jednu otázku a de facto se sám z této diskuse vylučuje:
Na jedné straně, pokud by absolutisté uvedli, proč určité důvody pro omezení svobody slova nelze použít, eo ipso by vymezili množinu důvodů, které použít lze. U Scanlona jde například o poplašnou zprávu, kterou posluchač fakticky nemůže jako takovou vyhodnotit: jde tedy o lež či dezinformaci svého druhu. Na druhé straně, pokud by absolutisté uvedli, jaké důvody existují pro obhajobu svobody slova, eo ipso by vymezili množinu projevů, které pod tyto důvody nespadají a které svobodou slova chráněny nejsou. U Joshuy Cohena jde například o hate speech, která má vyvolat nenávist vůči určité skupině – je tedy vedena nepřijatelným zájmem poškodit druhé.
Shrnuto do jednoduchých formulí, ve chvíli, kdy předneseme argument, proč svobodu slova hájit, přestáváme být absolutisty: každý důvod pro obhajobu svobody projevu je nutně také důvodem pro odebrání této ochrany u jiných. A absolutisty přestáváme být také tehdy, kdy vymezíme, jaké důvody proti svobodě slova použít nelze: automaticky tím stanovíme důvody, jejichž použití je legitimní. Absolutistům ohledně svobody slova tak nezbývá než svůj absolutismus pouze konstatovat, nikoli pro něj autenticky argumentovat. Právě to je případ Chomského, jehož esej na úrovni argumentace skutečně nic nepřináší a do dějin debat o svobodě slova bohužel nemá čím přispět, snad jen vzletnými proklamacemi. Důležité je, že tento fakt přitom není výsledkem autorovy ledabylosti, ale plyne logicky z absolutistické pozice.
Texty absolutistů, nejčastěji eseje à la Chomsky, facebookové posty, tweety či petice na obranu různých zájmových skupin, se však přesto neomezují na rétorická cvičení, ačkoli tento žánr jim rozhodně není cizí: roli působivých figur hrají především citáty z Thomase Jeffersona či George Orwella nebo termíny jako „nová totalita“ či „cenzura“, jež doplňuje více či méně povedená grafika cenzorského razítka a jiných propriet. Absolutisté si však také vypůjčují argumentační figury, které teoretici svobody slova běžně používají jako upozornění na rizika spojená s omezováním projevu za určitých podmínek. Ty jsou však nyní prezentována jako rizika spojená s omezováním projevu nutně. Jde tedy o určitou absolutistickou reinterpretaci těchto myšlenek, na níž se nyní musíme zaměřit.
První argument, který je zde využíván, se označuje technickým termínem kluzký svah (slippery slope). Tento argument spočívá v tvrzení, že by omezování i evidentně nebezpečných projevů, které běžně ve společnosti nechceme, mohlo sklouznout v cenzuru hodnotných postojů, které jsou pro vládu nepohodlné. Například omezování hate speech na sociálních sítích by mohlo nepozorovaně přejít v omezování každého, kdo formuluje kritické výroky na adresu vlády. Riziko zde tedy podle absolutistů spočívá v postupném rozšiřování omezení, které je tak důležité nepřipouštět už u prvního kroku: je třeba hájit svobodu projevu jako takovou, absolutně.
Druhý častý argument, na němž absolutisté staví svou obhajobu, spočívá v tvrzení, že kontrola nad pravdou či nepravdou se v případě omezování projevu ocitne mimo dosah demokratické diskuse: vláda místo nás rozhoduje o tom, co si máme myslet a co nikoli. Šlo by tedy o formu paternalismu, kdy příslušné státní instituce nedůvěřují občanům v tom, že sami poznají co je správné či nesprávné. Absolutisté zde pak předpokládají, že u omezování projevu jde o paternalismus v každém případě a zcela důsledně upozorňují, že pokud jsou nějaká tvrzení nepřijatelná, například hate speech či dezinformace, měla by se s nimi společnost vypořádat sama, bez zásahu státu. To je nejdemokratičtější řešení.
Nejprve znovu upozorním, že první námitka týkající se kluzkého svahu rozhodně není vynálezem absolutistů: běžně s ní operují také autoři, kteří se staví opatrně k omezování svobody projevu, aniž by se však absolutisticky stavěli proti jakémukoli omezování. Příkladem budiž Frederick Schauer, americký teoretik práva, ostatně jeden z editorů výše zmíněné oxfordské publikace. Ten ve svém klasickém článku Slippery Slopes(1985) upozorňuje, že v rámci „kluzkého svahu“ nelze z jednoho typu opatření, v našem případě třeba omezení hate speech, čistě logicky vyvozovat jiná opatření, například cenzuru disidentských postojů k vládě. Nelze tedy tvrdit, že z jedněch omezení jiná jednoduše vyplývají. Tento argument se vždy musí opírat také o to, jaká je faktická situace:
Například u autoritářských režimů je skutečně pravděpodobné, že původní menší zásahy do veřejných projevů se postupně promění v záminku ve velké cenzurní zásahy. V tomto případě by například bylo zajímavé zmapovat vývoj v Maďarsku od počátků vlády Viktora Orbána po současnost. Naopak je nepravděpodobné, že by například britská konzervativní vláda chtěla prostřednictvím omezování hate speech dospět k cenzuře svých labouristických či jiných kritiků: jednoduše to neodpovídá politické realitě. Pro absolutisty však, zdá se, z jednoho omezení plyne logicky další, a je tudíž třeba chránit řeč proti všem zásahům. Jde tedy o nerealistický přístup, který nepřihlíží k danému politickému kontextu a každou vládu vnímá a priori jako nebezpečnou. Jiná, reálnější nebezpečí, například akumulaci nenávisti vůči určité, například ukrajinské menšině u nás, naopak pokládá automaticky za méně významná.
Ani druhá námitka týkající se paternalismu není výhradním vlastnictvím absolutistů. Předpokládá ji například Seana V. Shiffrin, profesorka na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, autorka vlivné knihy Speech Matters: On Lying, Morality, and the Law (2014), kde představuje tzv. thinker-based argument o svobodě slova. Podle Shiffrin je jedním z cílů svobody slova chránit diskusi ve společnosti jako neredukovatelnou podmínku pro rozvoj našich kognitivních schopností: v debatách s druhými kultivujeme svou schopnost myslet, schopnost vnímat své okolí, ale také schopnost svět nějak prožívat. Paternalismus ze strany státu by tedy zjevně byl nepřípustný, neboť by omezoval konfrontaci nutnou pro náš kognitivní rozvoj. Důležité však je, že lži a dezinformace podle Shiffrin toto rozvíjení také blokují, nijak ke kultivaci nepřispívají, a nejsou tedy principem svobody slova chráněny. Jejich odhalováním a regulací stát naopak chrání účely, pro něž svoboda slova existuje, a nejde tedy o vštěpování nějaké vyšší pravdy. O paternalismu nemůže být řeč.
Pokud jde o hate speech, absolutistické varování před paternalismem lze přinejmenším relativizovat za pomoci argumentu Susan Brison, specialistky na etiku působící na Darmouth College, která je autorkou vlivného textu Relational Autonomy and Freedom of Expression (2000). Brison upozorňuje, že masivní šíření nenávistných projevů vůči nějaké skupině (etnické minority, LGBTQ ad.) může oslabovat autonomii jejích členů – ti například ztrácejí odhodlání k tomu, aby se ve veřejné debatě vyjadřovali, nebo vzhledem k nenávistné kampani nejsou jejich projevy brány s patřičnou vážností. V obou případech jsou vlastně vylučováni z demokratické diskuse.
I z tohoto pohledu je regulace hate speech přípustná, nikoli paternalistická, jelikož vláda zde nutně nevštěpuje debatujícím vlastní názor na určité téma. Spíše jen udržuje podmínky demokratické diskuse, z níž nikdo nesmí být vyloučen. Absolutismus zde tedy neoprávněně předpokládá, že jakékoli omezení ze strany vlády je omezením ve jménu určité nadřazené pravdy. Nebere však v potaz, že toto omezení může být motivováno zájmem o to udržet demokratickou debatu, v níž tuto pravdu stále hledáme.
Co tedy zbývá, pokud nebudeme používat absolutistické hledisko, které sice stále má popularitu ve veřejné debatě o svobodě slova, ale argumentačně se zdá být neudržitelné? Pointou mého textu nemá být doporučení ve prospěch jedné z nesčetných teorií, které ukazují enormní význam svobody slova. Pouze upozorním, že svoboda slova právě proto, že je z mnoha zmíněných důvodů cenným principem, si zaslouží neustálou debatu o svých základech: jen tak bude tvořit součást naší přítomnosti a jen tak bude zachovávána. To znamená, že nezbývá než neustále v nových situacích promýšlet, proč je pro nás tento princip cenný, proč ho chceme hájit a jaká rizika plynou z jeho omezování i neomezování. Samozřejmě není přípustné, aby absolutismus byl z této debaty vylučován. Je však třeba dodat, že je spíše rezolutní snahou tuto debatu rozetnout než nějakým smysluplným hlediskem v ní.
Zdroj: ACADEMIX revue
Revue Academix je tištěným čtvrtletníkem zaměřeným primárně na diskusní a recenzní esejistiku – popularizace idejí od společenských po přírodní vědy.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 
1 komentář