Kniha Hejno bílých vran je souborem rozhovorů s mladými dospělými, kteří z různých důvodů vyrůstali v ústavní péči. Vyprávějí nejenom příběhy o odebrání z nefunkčních rodin, ale také o svých prvních krocích mimo zdi dětských domovů. Mnozí nejistými dny prošli bez úhony, jiní si museli každý den tvrdě vydřít. Popisují osamělost, střet s realitou a bohužel i následky podvodů různých chytráků. Ty je uvrhly do další nejistoty. Všechny příběhy však spojuje naděje i touha jít dál. Mnozí se z nedostatku jiných možností vracejí zpět ke svým rodinám, jiní udělali tlustou čáru a odmítají jakékoliv spojení s rodinou. Rozhodně doporučuji k přečtení, svět viděný jejich optikou je mnohdy smutný, ale hlavně inspirující s ohromnou vůlí nezastavit se a jít stále dál za svými sny.
Opouštění rodiny a tzv. vylétnutí z hnízda je složité i pro mladé lidi se zázemím. S tím podporujícím. Pro lidi v ústavní péči se však jedná o krok do neznáma bez jistoty, že si mohou dovolit udělat chybu. Děti vyšlé z ústavní péče možnost příliš chybovat nemají. Za nimi už nikdo nestojí. Je na nich, jak se vypořádají s životem, na který jsou jen málo připravení. Náhle stojí sami.
Jedenáct příběhů mladých dospělých ukazuje pestrou paletu možností, jaké čekají po opuštění bran dětských domovů každého mladého člověka vyrůstajícího bez rodiny. I když existuje množství sociálních programů, startovací byty a jiné, nebylo tomu vždycky. Kniha mapuje i příběhy lidí, kteří po opuštění ústavu museli zamířit zpět do nefunkční rodiny, někteří skončili i na ulici. Spadli do dluhových pastí.
Vypravěči v knize jsou už za hranicí poznání světa venku a dokázali se vypořádat s nástrahami, jaké nečekali. Hledali pochopení a byli zneužiti. Každý však pomalu odvíjí svůj příběh jako provázek svázaný na několika místech. Reflektují zpětně své chyby a upozorňují i na díry v systémové péči. Některé už jsou napraveny a systém funguje lépe. Mnoho je však stále otevřených a propadají jimi mladí lidé, kteří si svůj osud nezavinili.
Jedním z nesilnějších momentů je vyprávění o příchodu každého do ústavní péče. Většinou byli se sourozenci odebraní. Jeden příběh vypráví i o dobrovolném ochodu z rodiny, který však trval kvůli nedostatku kapacit v ústavní péči tři měsíce. Tři měsíce žil se svou sestrou u otce, který se o ně nedokázal postarat a čekali na vykoupení. Jeden z vypravěčů zpětně soudí i nutnost svého odebrání ze sociálně slabé rodiny. Rodiče je milovali, ale na péči o ně nestačili. Zamyšlení dospělého muže nad tehdejšími možnostmi je chmurné, ale i inspirující.
Takto kniha pokračuje stále dál. Každý příběh ukazuje vytrhnutí z nevyhovujícího rodinného prostředí, zasazení do ústavní péče a postupný růst až do nutnosti zákonného odchodu ze zařízení. Pak jsou rozdíly v dalším životním výboji každého diametrálně odlišné. Někde zapracovala dobrovolná angažovanost pracovníků stavu, jinde obyčejné štěstí. Ovšem nemálo z nich si svůj osud vydřelo.
Když očima přejedete úvod knížky, který je poněkud nemastný a neslaný, byť věřím, že jej lidé z boru psali s upřímným nadšením, působí trochu jako úvod školního roku na běžné základní škole. Než člověk doposlechne větu, zapomněl její úvod. Profesionálně vedené rozhovory s mladými lidmi jsou o několik úrovní výše a skutečně „vytěžují“ příběhy ze všech možných úhlů. Je to velmi silné čtení a připomíná skutečnost, že v ústavní péči je nemálo dětí. Že každé z nich jednou dospěje a bude muset jít životem samo.
Tento skok někteří zvládnou bravurně, jiní se v hloubce utopí. Propadnou sítem až na dno. Proto je důležité si jejich příběhy stále připomínat a tato útlá kniha tomu dělá dobrou službu. Být z dětského domova není hanba a nikdy nebyla. A tito v mnoha případech malí velcí hrdinové si zasluhují především podporu. A to napříč celou společností.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 