Od vzniku lidské populace se jednotlivci, náboženské skupiny i radikální komunity vzpírají tradiční morálce. Zpochybňují dominantní formu monogamní, heterosexuální sexuality a tzv. tradiční patriarchální uspořádání rodiny.
V roce 2021 tvořily „tradiční rodiny“ s manželským párem a dětmi pouze 18 %, tedy 23 milionů, amerických domácností. To je výrazný pokles oproti téměř 60 procentům v 70. letech 20. století. Podle jednoho z odhadů bylo 19 procent Američanů zapojeno do sexuálních trojic a v roce 2019 praktikovalo „polyamorii“ 4 až 5 procent Američanů. Kromě toho se 20 procent z nich pokusilo o nějaký druh etického nemonogamního vztahu. Termín „polyamorie“ spojuje řecké poly s latinským amor – „mnoho lásky“ a označuje různé romantické nebo intimní nemonogamní vztahy.
Tradiční morálka je již dlouho zpochybňována. Často se zapomíná, že v letech 1852 až 1890 asi 20 až 30 procent mormonských rodin, členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, praktikovalo formu polygamie, kterou nazývali „pluralitní manželství“. Kromě toho po většinu 19. století bojovali zastánci „volné lásky“ a další sexuální radikálové s takzvaným hnutím za „sociální čistotu“ o sex a povahu rodiny.
Mezi nejvýznamnější komunity volné lásky v době před občanskou válkou patřily: New Harmony, sekulární utopická komunita v Harmonii ve státě New York, kterou založil Robert Owen; komunita Brook Farm ve West Roxbury ve státě New York, kterou založil George Ripley; komunita Oneida ve státě New York, kterou založil John Humphrey Noyes; a mezirasová komunita Nashoba ve východním Tennessee, kterou založili Frances Wrightová, její sestra Camilla a Robert Dale Owen.
Druhá vlna, která zpochybnila tradiční rodinné hodnoty, se objevila ve 20. letech 20. století. Tuto hrozbu představovala „nová žena“, která symbolizovala modernizaci, jež ohrožovala sociální puristy. A právě speakeasy z dob prohibice byly centrem této nové erotické zkušenosti.
Dát si drink ve speakeasy byl přestupek: Člověk se dopouštěl trestného činu. Když člověk vstoupil do speaku, překročil hranici mezi společensky přijatelným a nezákonným a pro mnohé i nemorálním. Prohibice také dala vzniknout „sexuálním cirkusům“, nechvalně známým místům konzumace alkoholu a sexuálních styků, ať už šlo o heterosexuální a/nebo homosexuální erotické požitky.
Šedesátá léta vytvořila kontrakulturu, která zpochybnila – a změnila! – americké hodnoty. Bylo to desetiletí, které charakterizovala perorální antikoncepční pilulka, minisukně, rokenrol, dlouhé vlasy a rostoucí užívání marihuany, LSD a dalších „psychedelických“ drog. To mj. vyvolalo „sexuální revoluci“ zahrnující předmanželský sex a „volnou lásku“, často zahrnující výměnu partnerů, skupinový sex a homoerotiku.
Liga sexuální svobody pořádala orgie v domě v kalifornském Berkley. Podle jednoho z odhadů se od září 1966 do posledního večírku Ligy na Štědrý den 1967 zúčastnilo orgií více než 1 200 lidí. Druhým příkladem této povstalecké sexuality byl Sandstone Retreat. Založili ho John a Barbara Williamsonovi v roce 1969 a nacházelo se v kopcích kaňonu Topanga severně od Los Angles. Jednalo se o jedinečný experiment v oblasti erotického zkoumání, který přilákal poměrně širokou a často vyhraněnou skupinu příznivců „volné lásky“.
V sedmdesátých letech, kdy byly přijaty zákony o občanských právech, skončila válka ve Vietnamu a vzestup nové křesťanské pravice, kterou reprezentovala Phyllis Schlaflyová, se kontrakultura šedesátých let rozplynula. Její výzva vůči tradičnímu monogamnímu sexu a manželství však mezi „polyamory“ přetrvala.
Polyamorie se objevila v New Yorku v 50. letech 20. století, kdy John Peltz „Bro Jud“ Presmont založil polyamorní náboženské společenství Kerista. Ta ztělesňovala pojem „polyfidelity“, tedy nemonogamních romantických vztahů mezi rovnocennými partnery. V šedesátých letech fungovaly v New Yorku, Los Angeles, Chicagu a v oblasti Sanfranciského zálivu obchody a komunitní domy inspirované Keristou. Obdiv k nim vyjádřil mimo jiné Allen Ginsberg.
Skupiny Kerista se skládaly až ze čtyřiadvaceti lidí, kterým se říkalo „skupiny identity nejlepších přátel“ (B.F.I.C.); odrazovaly od romantické náklonnosti a majetnictví; dvě osoby spaly spolu ve společné posteli, ale podle střídavého spacího rozvrhu, což zajišťovalo stejný čas na sblížení mezi členy B.F.I.C. opačného pohlaví.
Mezi další klíčové postavy rozvíjejícího se hnutí polyamorie patřil Oberon (Timothy) Zell (známý také jako Otter G’Zell a Zell-Ravenheart), který založil novopohanskou skupinu Church of All Worlds (CAW) a publikaci Green Eggs, která propagovala polygamní vztahy založené na představě osobního božství. Fred Adams založil Feraferi (tj. „Oslavte divokost“), novopohanské společenství, které se v jižní Kalifornii začalo věnovat uctívání Bohyně. Časem se CAW spojila s Feraferi a vytvořila Council of Themis a koncem 70. let bylo jejími členy asi třicet skupin.
Dvě ženy, které v posledních desetiletích udržovaly ducha hnutí při životě, jsou Ryam Nearing a Deborah „Taj“ Anapol. Nearingová žila se svými dvěma „manželi“ na okraji Eugene ve státě OR. V roce 86 založila Polyfidelitous Educational Productions, neziskovou skupinu, která pořádá konferenci (tj. pepcon), „networkingový víkend plný workshopů, filmů, her, tance a diskusních skupin“. Anapol byla „polyamorní klinická psycholožka“, která obhajovala erotickou spiritualitu. V roce 1994 spoluzaložila (s Nearingem) časopis Loving More. Je autorkou knihy Polymore: The New Love Without Limits (1997) a Polyamory in the 21st Century (2010), mimo jiné.
Polyamorii se dostalo značné pozornosti médií, včetně tištěných a televizních/internetových reportáží. Chcete-li se o hnutí polyamorie dozvědět více, přečtěte si knihu The Ethical Slut od Dossie Eastonové a Janet W. Hardyové (1997), sexuálně pozitivní příručku, které se hovorově říká „poly bible“; knihu Elizabeth Sheffové The Polyamorists Next Door (2023) a knihu Christophera Gleasona American Poly: A History (2023).
Zdroj: COUNTERPUNCH | Polyamory: Sex, Love and the Family
Autorem tohoto článku je David Rosen, autor knihy Sin, Sex & Subversion: How What Was Taboo in 1950s New York Became America’s New Normal, Skyhorse, 2015). Kontaktovat ho můžete na adrese drosennyc@verizon.net; podívejte se na http://www.DavidRosenWrites.com.
Odkazy:
Anna Holubová: Polyamorie – alternativní vztahy v monogamní společnosti (bakalářská práce, Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filozofická)
V sociálních vědách jsou obzvláště v posledních letech často diskutována témata týkající se genderu, rodiny, monogamie, osobních vztahů a především změny, ke kterým ve společnosti dochází, a které se těchto oblastí dotýkají. Zájem o tato témata je podmíněn zejména poměrně radikálními změnami v těchto oblastech, a možností otevřené diskuze jenž ještě v minulém století nebyla zcela přípustná, a to jak na poli vědy, tak v rámci široké veřejnosti. Tyto změny můžeme pociťovat jak na úrovní jednotlivců, a stejně tak se odrážejí i ve společenském měřítku, jak nám mohou potvrdit sociologové a demografové řadou statistik.
Jednou z řady změn je měnící se postoj k monogamii a tedy i k utváření vztahů ať už rodinných, či těch mimo rodinu. Přestože většina lidí vnímá osobní a rodinné vztahy jako soukromou záležitost jednotlivců, kteří v těchto vztazích vystupují, i tyto vztahy podléhají sociálním normám, a tedy i na první pohled soukromé a osobní vztahy podléhají určité kulturní normě. I monogamní forma vztahu je kulturním konstruktem, a právě proto je tak rozšířena, a v naší společnosti přijímána jako správná. Nicméně společnost i její normy podléhají poměrně rychlým změnám a to i na poli soukromých vztahů. Postupné rozvolňování sociálních a morálních norem umožnilo nástup celé řady typů osobních vztahů, a pro mnoho lidí možnost realizovat svůj osobní život jiným způsobem než tím klasickým monogamním, který byl naší společností ještě donedávna považován za ten jediný správný a možný. „I když je tradiční rodina a manželský svazek stále pro podstatnou část společnosti nezpochybnitelnou hodnotou, zároveň stoupá tolerance vůči nesezdanému soužití a některým dalším alternativním formám partnerského života“ (Fialová, 2000:23). Je faktem, že dodnes je monogamie převládajícím jevem, nicméně i u ní se objevují různé proměny, které jsou dnes většinou společnosti považovány za běžný jev, a i u dalších forem nemonogamních vztahů se můžeme setkat s poměrnou tolerancí okolí.
V této práci chci poukázat na tyto formy „alternativních“ vztahů a jejich utváření v rámci monogamní společnosti. Jako příklad takového „alternativního“ vztahu jsem si vybrala polyamorii, tedy jinak řečeno mnoholásku „Polyamorie (nebo „poly“) je termín používaný k popisu „vztahu, který předpokládá, že je možné [a přijatelné] milovat mnoho lidí a udržovat více intimních a sexuálních vztahů“ (Barker, 2005:13). Tuto formu alternativního vztahu jsem si vybrala především proto, že není příliš známa a to zejména zde v českém kontextu, a to jak v povědomí veřejnosti, tak v oblasti sociálních věd. Oproti zahraničí můžeme říci, že je zde i velice malá komunita lidí, která by polyamorii praktikovala. Prostřednictvím své práce chci proto o polyamorii zjistit více a dostat ji poněkud více do popředí mezi ostatní formy „alternativních“ vztahů, a do povědomí lidí.
V teoretické části své práce se pokusím především poukázat na to, jaký vliv mají sociální normy a kulturní konstruovanost monogamie na utváření takovýchto „alternativních“ vztahů, a to v kontextu rodiny, jejího vývoje, a reprodukčních vzorců. Ráda bych se zaměřila na otázku, zda se polyamorie může stát náhradou sériové monogamie, a jaký to může mít dopad na sociální strukturu. V praktické části chci odhalit jak polyamorici vnímají sami sebe, své vztahy a životní styl, a s jakými reakcemi se setkávají ve svém okolí.
Jaroslav Kral: Polyamorie není nemoc, láska pro více než jednu osobu je přímou cestou ke zdravým vztahům
Schopnost žít v polyamorní vztahu či vztazích je pouze o nastavení mysli, hodnot a filozofie jednotlivce a pokud na takový vztah připraveni nejste, můžete si zadělat na pořádné problémy. I polyamorní vztahy mají svá pravidla a hranice, v jejichž rámci mohou být zdravé a prospěšné pro osoby, které ve vztazích hledají především vzrušení či něco nového. Na začátku každého takového vztahu si však všichni dotčení (ostatně stejně jako u vztahu monogamního) musí ujasnit, co od něj očekávají a jakým způsobem jej budou naplňovat. Pouze v případě, že se partneři na tom, jak budou takový vztah praktikovat shodnou, má naději, že vydrží a že bude prospívat.
Polyamorní vztahy byly po dlouhá léta většinovou společností nahlíženy jako patologické (především, neměla-li taková společnost ve svých zvyklostech určitou formu polyamorie zakotvenou). Tímto způsobem jsou ovšem nahlíženy především zvenčí. Je sice pravdou, že k životu v polyamorních vztazích mají většinou tendence lidé trpící určitým odchylným mentálním stavem (například pocházející ze špatných rodinných poměrů apod.), samotná polyamorie však není nemocí, poruchou ani deviací. Nejedná se totiž o vztahy založené vyloženě na sexualitě (v takovém případě se obvykle nedá o polyamorním vztahu hovořit), partneři spolu zpravidla sdílejí mnohem víc. V tomto ohledu lze polyamorii považovat za přínosnou zejména pro osoby, které mají problémy se závazky nebo rádi poznávají nové lidi či potřebují mít širší okruh blízkých osob, důležité však je ke vztahu s vícero osobami přistupovat jako ke vztahu monogamnímu – platí zde obvykle tedy stejná pravidla jak pro věrnost, tak pro upřímnost, pak může být i polyamorní vztah zdravý. V opačném případě tyto vztahy zpravidla nefungují, zvláště účastní-li se jich partneři, kteří jsou vnitřně nakloněni spíše monogamii.
marianne | Lesk a bída polyamorie aneb Když láska nezná hranice
Pro významnou část populace může být polyamorní vztah silně zraňující, naprosto zničující až devastující. Týká se to zejména lidí s tzv. závislostní (potažmo narcistní) strukturou osobnosti, o lidech s rozvinout závislou poruchou osobnosti, narcistickou poruchou osobnosti či hraniční poruchou osobnosti nemluvě. Vlastně obecně lidé s úzkostně-ambivalentní vztahovou vazbou, či chcete-li úzkostným vztahováním, kterým už jen pouhá představa, že jejich partner je s někým jiným, respektive, že by je mohl opustit, způsobuje silné úzkosti.
Radio Wave | Polyamorie, Tinder, přátelství s výhodami i gender. O podobách moderní lásky s terapeutem Honzou Vojtkem
„Díky vědeckým poznatkům zjišťujeme, že můžeme milovat více lidí,“ říká v první epizodě speciální série pořadu Balanc s názvem Moderní láska Honza Vojtko, párový psychoterapeut a spisovatel. Nikdy jsme neměli ve vztazích tolik svobody a možností volby. Partner na celý život, polyamorie, nezávazný sex, přátelství s výhodami, konsenzuální nemonogamie. Jak se vyznat v současných podobách lásky a najít tu pravou pro sebe?
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 