Zotročený jazyk jako past

Autoritářské režimy, jak si starší lidé ještě pamatují, se poznají podle vztahu k jazyku. Za nacismu i takzvaného socialismu jakákoli snaha občana použít jazyk k tomu, aby byl svět pochopen jinak, než si představoval vůdce či později Kreml a jeho místní úředníci, byla chápána jako nepřátelský akt vůči státu a občan byl za to trestán většinou vězením, jako například Václav Havel. V dnešních soft autoritářských režimech jsou tresty sofistikovanější a rozpoznat je vyžaduje vyšší mediální gramotnost a kompetenci. Pokud svět byl rozdělen jen na dva tábory, nepřítel byl snadno rozeznatelný.

Dnešní politici fedrují svá klišé do televize a odtamtud je přejímají i ti, kdo s daným stavem věcí chtějí vyjádřit nesouhlas. Přísunem obrazů televize zdánlivě narušuje vliv politického jazyka, ale postup od záběru k záběru znemožňuje utvořit si názor: všechno se děje rychle, ale vlastně se neděje nic. V televizních zprávách je každá nová zpráva „žhavá“ — dokud ji nevystřídá ta následující. Tak do nás bije vlna za vlnou, ale nikdy nespatříme oceán.

To jsou slova Timothyho Snydera z knihy Tyranie. Sociologové hovoří o tyranii aktuality.

Chceme-li skutečně pochopit a vystihnout podobu a význam jednotlivých událostí, potřebujeme k tomu slova, pojmy a kontext (nejen český), které nám unikají, pokud přejímáme jazyk politiků a zůstaneme uhranuti rychle se měnícími obrazy proudového vysílání. „Je třeba se naučit vstřebávat slova, která hledají vlastní odpovědnost,“ napsal Elias Canetti.

Pokud se to nenaučíme, skutečný svět zůstane v matné mlze a omletá slova po nás stečou jako kapky deště: nebudeme nuceni používat mozek. O něčem přemýšlet znamená vymanit se ze sevření zaběhlých myšlenkových kolejí. O to se pokouší padesátiletý Edward Luce v knize Soumrak západního liberalismu, když říká, že na věci, které jsme se naučili nezpochybňovat, se musíme dívat znovu a s mnohem větší nedůvěrou. Důvod je zřejmý: Celá století lidé v naší civilizaci vnímali historii jako lineární děj, v němž čas plyne směrem ke šťastnému konci. Proto v roce 1989 všichni věřili, že zvítězil humanismus a tíhnutí k osobní svobodě každého jednotlivce. A přesto po třiceti letech víra v autoritářské vedení národa zažívá návrat ve Spojených státech, v Turecku, Maďarsku, Polsku i u nás.

Média by se proto měla vyjadřovat samostatně a svébytně, i když chtějí říci něco, co říkají i ostatní, aby přinutila lidi nad každým sdělením přemýšlet. Tím totiž boří banální klišé, která častým nadužíváním ztratí obsah. Zároveň je však třeba vědět, že sama opakováním nefrekventovaných jazykových formulí vytvářejí nová klišé, která vzápětí musí opět bourat. Jde tedy o nekonečný proces. Televize, zvláště veřejnoprávní, by se měla zklidnit, aby se lidé dokázali soustředit na slova. Sice by to mělo za následek úbytek diváků, ale touto změnou by plnila lépe své zákonné a behaviorální poslání: co nejméně zkreslovat informace.

Důsledky tohoto současného stavu ve společnosti, jež odnaučují zvláště náctileté číst knihy, které jako jediné jsou schopny zvyšovat lidem slovní zásobu a učit je myslet, si uvědomily už i univerzity a zavádějí kurzy pomalého čtení.

Na tato nebezpečí však upozorňovaly již romány před více než půl stoletím. Třeba kniha Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, která vyšla v překladu Jarmily Emmerové a Josefa Škvoreckého v roce 1957. V románu požárníci hledají knihy a spalují je, zatímco většina občanů sleduje televizi. Bylo to jedno z prvních varování před nadvládou obrazu a potíráním knih, které zužují vyjadřovací schopnosti a ochromují myšlení.

A George Orwell v ještě známějším románu 1984 šel v líčení hrůz dokonce dál. Proto v Praze vyšel až v roce 1991. Román popisuje svět, v němž jsou knihy zakázané a televize předává signál oběma směry, takže vládě umožňuje permanentní sledování obyvatel. A právě v této knize se poprvé hovoří o novém jazyce (newspeak), jenž přetváří jazyk, kterým je možné omezit vyjadřovací schopnosti člověka a oslabit jeho možnost popsat skutečnost.

Pakliže je naše země, či dokonce civilizace v krizi, jak často slýcháváme, znamená to, že se ještě u nás doposud nenašel člověk, který by byl schopen pojmenovat a vystihnout ducha doby. Protože jak víme z vědy, když to v tomto segmentu lidského poznání někdo umí, zapříčiní většinou změnu. Ve společenských vědách by tomu mohlo být podobně, jestliže je dotyčný nadaný člověk schopen ducha doby přeložit z novodobého umělého jazyka do srozumitelné řeči alespoň pro část relevantního obyvatelstva.

Zdá se, že schopnost problémy srozumitelně formulovat ztratili mluvčí a občané zase přišli o schopnost jejich slova chápat. V tomto smyslu je situace v posledních letech možná horší a komplikovanější, než si Orwell dovedl představit.

Pokud naše společenství postrádá lidi schopné odfiltrovat klišé, řečové masky a mysteriózní magická vyjádření srozumitelným jazykem, nejsme schopni rozumět otázkám, které nám doba klade, a poté popsat přesně následky. A jestliže ty, kteří se o to snaží, nepouštíme do médií, jsme v pasti. Znamená to, že část z nás má pro tato selhání pochopení, těží z deformace jazyka a nese za tento stav odpovědnost, na niž by měla média poukazovat. Étos služby je nahrazen politickým marketingem, který staví barikády mezi skutečností a občanem, a tím zabraňuje, aby krize vyprovokovala nutnost pozitivní změny. Z pasti nás může dostat jen pyšná a srozumitelná práce s řečí, která se nevzdá svých práv.

Autor: mediální analytik Karel Hvížďala