Jeřabinový dům v době svého vydání vzbudil velkou pozornost. Autorčina prvotina obletěla čtenářský svět a stala se předmětem touhy mnoha čtenářek. Poutavá anotace a graficky velmi vyvedená obálka tehdy dokonce způsobily, že kniha se nedala v mnoha městech ani sehnat.
S odstupem času na místo tohoto románu nastoupily jiné knihy, Jeřabinový dům zdánlivě zapadl do pěny dní. Nabízí se otázka, zda bylo tehdejší nadšení oprávněné a zda má kniha stále co nabídnout i mimo počáteční nadšení.
Ústřední postavy jsou dvě. Lucie, nyní už žena z města, vracející se ke svým rodičům s pocitem životní prohry. A Janina, stereotyp jednoduché vesnické ženy, která svůj životní úspěch odměřuje počtem narozených dětí a centimetry tuku přibývajících na břiše přitroublého manžela.
Zpočátku se zdánlivě jedná o vzájemnou hru stereotypů, ale skutečnost je jiná. Lucie touží nalézt to, co jí vždy mezi zdmi penzionu za zády upracovaných rodičů chybělo. Janina se hledá většinu života. Pohled na Lucii se jí příčí. Počáteční hrdost na vlastní jistotu oproti zdánlivě přivandrovalé Lucii se mění. Janina náhle ztrácí pevnou půdu pod nohama.
Lucie nejistě hledá svůj motiv žít. Nalézá jej u své tety Sofie. Kdysi zlomené ženy v důsledku osobní tragédie, nyní samotné v Jeřabinovém domě, v krásné stavbě spojené s alejí stejnojmenných stromů. Dům, který měl přinést naději, ale nyní je mementem hořkosti.
Všichni zúčastnění hledají vykoupení ve vlastním výkladu minulosti s touhou utéct z nesnesitelné přítomnosti do budoucnosti plné příslibů. Každý však tuší, že i budoucnost je rámována jejich vlastními činy. Může se tak stát pouze jinou verzí zatím neuspokojivého života.
Jeřabinový dům dává čtenáři více, než se může zdát. Pokud se budeme držet na povrchu příběhu, vidíme život v jedné české vesnici na kraji civilizace a díváme se na okraje okoralých duší všech aktérů. Počáteční rozsouzení postav je jednoduché. Škatulka hlupáka a nevinné oběti je více než zřejmá. Postupem času se rozložení morálních sil mění. Postavy odkrývají své nitro a ukazují více. Náhle nejsou dříve vynesené rozsudky spravedlivé.
Jednotlivé životy se propojují v překvapivých místech. V knize postupně vystupují staré hříchy a křivdy. Ale zároveň se objevuje i sebereflexe a smíření. Příběh postupuje až ke gradaci u každé postavy. Není to však blesk z čistého nebe. Každá z postav míří pouze k následkům svých činů.
První přečtení Jeřabinového domu je nezapomenutelné. Příběh opírající se o mateřskou touhu, smíření se s osudem i s tvrdými kopanci proti němu, to vše vás pohltí. Do všedních i nevšedních starostí hrdinů pak vstupují další postavy a náhle vše vyjeví v jiném světle. Kniha neztrácí dech a když máte pocit, že nelze příběh už posunout nikam dál, přijde další šok. To vše bez laciné vyumělkované senzace. Při čtení můžete mít pocit, že to vše se děje kolem vás, v sousedství. Natolik je kniha skutečná.
Autorka rozjela šachovou partii rozličných postav. Postupně se na jednotlivých tazích všichni vystřídají, náhle je vše jiné. Není třeba ani akčních scén či sotva uvěřitelných zvratů. Stačí jen jít dnem za dnem.
Kniha je psaná v třetí osobě vypravěče a členěna do krátkých kapitol v rámci čtyř větších pojmenovaných celků. Jedná se o klidné čtení umožňující náhled i do sebe sama. Není to však původním záměr příběhu, jen jeho vedlejší účinek.
Marie Hajdová skutečně umí vyprávět a pevně doufám, že tento literární počin nebyl posledním.
Jeřabinový dům si nezaslouží zůstat stát osamělý.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 