Doba límečkových mikin od krve

Jaroslav Kmenta píše dobře a zpracovává témata, která jsou v mnohém naprosto neuvěřitelná, a přitom nelze naprosto nijak popřít, že se vše popsané dělo. Protože si to minimálně ze zpráv pamatujeme.

Protože když jsme chodili do školy nebo na brigády, trafiky byly plné novin s obřími titulky i fotografiemi. Když se zapnuly zprávy, ta jména a tváře tam byly. V knize je zpracována další část tohoto světa. Bez patosu, nostalgie, holá fakta podepřená výpověďmi tehdejších účastníků, svědky v policejních spisech i pozdějšími výpověďmi přeživších aktérů všech těch hrůz. Kniha zpracovává svět, který tu kdysi otevřeně fungoval a fungovat nikdy nepřestal. Pouze stáhnutý bokem do své ulity chytřeji vykonává své zájmy prostřednictvím novějších metod. Pokud se však necháte vtáhnout do doby samopalů, přestřelek u fastfoodů a tichých nájemných vrahů, zažijete jízdu časy, které si pamatujete jinak.

Další

Kluk spolkne pointu

Kluk spolkne vesmír. Kluk vypráví příběh. Kluk vám leze už trochu na nervy. Zpočátku kniha snesla srovnání s vynikajícím Clayovým mostem, což ovšem v průběhu čtení vyšumělo, protože Clayův most byl pro mě mnohem lépe stravitelný a dal mi více, nehledě na to, že byl také o něčem úplně jiném. Příběh je trochu schizofrenický a zmítá se mezi existenciálními úvahami, životem s autistou (který není autista), životem mezi sociální spodinou a touze vydrápat se ke slunci až po celkem dobrý thriller. Jenže konečný mišmaš zanechá spíše zmatek než uspokojení z dobré knihy. 

Další