Jsou knihy, které začnete číst a nemáte příliš povědomí jak dopadnou, pokud vám to tedy už neprozradili ve škole na hodinách literatury. Pak jsou knihy nechutně optimistické, knihy vyloženě depresivní a beznadějné a pak jsou knihy maďarského novináře Tvrtka Vuyityho. U nich máte jen jistotu, že co si přečtete je tak neskonale otřesné, že nechápete, že se to mohlo stát. A ještě většinou kousek od našich hranic.
Category Archives: Knižní recenze
Holčička jako malovaná
Holčička ze známky je dílem několika lidí. Autorka Markéta Pilátová povyprávěla příběh paní Evy Haňkové a ilustrátorka Renáta Fučíková do knihy svým nezaměnitelným stylem vetkla střídmou barevnost vykreslující vzpomínky příjemné i bolestné. Příběh je rozdělen do dvanácti kapitol a pojednává o životní pouti dítěte v náruči prezidenta, později dospívající dívky v protektorátu a nakonec mladé ženy prchající před drápy totality za oceán. Jedná se o úžasné vyprávění, byť je určeno pro mladší čtenáře, i ti starší zde naleznou nádherný příběh spolu s ilustrací nelehkého života ve dvou totalitách a tíze exilu. Není to však pochmurné čtení a i přes mnohá příkoří paní Evy směřuje k naději, že každý má svůj domov a i svou šanci.
Je to ono?
Beletristicky zpracované biografe nebo vůbec části dějin jsou oblíbeným žánrem. Tyto knihy dokáží širší publikum seznámit s důležitými částmi historie a zájemci srozumitelnou a přístupnou formou objasnit to, v čem suchopárný kantor ve vzdělávacím procesu selhal. Touto cestou se vydala také Milena Štráfeldová v knize o Toyen, talentované surrealistické malířce, která v posledních letech vstala z popela pozapomnění a rozletěla se k mnoha umění nepolíbeným divákům.
„Co budeš dělat?“ „Nevím.“
Kniha Hejno bílých vran je souborem rozhovorů s mladými dospělými, kteří z různých důvodů vyrůstali v ústavní péči. Vyprávějí nejenom příběhy o odebrání z nefunkčních rodin, ale také o svých prvních krocích mimo zdi dětských domovů. Mnozí nejistými dny prošli bez úhony, jiní si museli každý den tvrdě vydřít. Popisují osamělost, střet s realitou a bohužel i následky podvodů různých chytráků. Ty je uvrhly do další nejistoty. Všechny příběhy však spojuje naděje i touha jít dál. Mnozí se z nedostatku jiných možností vracejí zpět ke svým rodinám, jiní udělali tlustou čáru a odmítají jakékoliv spojení s rodinou. Rozhodně doporučuji k přečtení, svět viděný jejich optikou je mnohdy smutný, ale hlavně inspirující s ohromnou vůlí nezastavit se a jít stále dál za svými sny.
Neutečeš, takže bojuj!
Když se čtenář před lety poznal s Markem Koudelkou, nenápadným hodným klukem z Brna, nemohl tušit, že postupem dílů v thrillerové sérii se z něj stane mašina bojující o přežití i za práva nevinných. A přitom je to právě Marek Koudelka, který má do hodných a spravedlivých chlapů velice daleko. I když uvnitř se stále skrývá ten hodný kluk z prvního dílu, čtenáři série mohou sledovat přerod v drsného chlapa na hraně zákona, mnohdy i daleko za ní.
Jsou hvězdy, které pohasnou
Kniha Souhvězdí slona autora Ivo Skopala je výseč přítomnosti několika osudů pod pomalu hasnoucími hvězdami. Jednotlivé postavy se prolínají ve vzájemném boji za vlastní existenci i spravedlnost. Autor v knize prochází sociálními vrstvami v tom největším kontrastu aby jasně ukázal, že zpočátku nemusí být nic na první pohled zřejmé. Každý má svou motivaci a jde tvrdě za svým cílem, mnozí však postupně zvolní krok a zvednou oči spolu s ostatními opět k nebesům. A vy je budete v průběhu čtení zvedat také s uvědoměním si dotírajících myšlenek o malosti sebe sama nad vyšší mocí. Nakonec je však vyšší mocí každý sám sobě. Proto zkuste projít spletitými chodbami několika na první pohled obyčejných životů, ve kterých se zrcadlí nejenom hvězdné nebe, ale i vaše tvář.
Janáček v nás
Janáčkova konzervatoř v Ostravě byla založena v roce 1953, před ní však samozřejmě existovalo několik dalších institucí, ze kterých konzervatoř vycházela a daly vzniknout škole, jak ji známe dnes. K šedesátému výročí jejího založení škola vydala knihu rozhovorů se svými zajímavými absolventy. Kniha má obvyklý formát a zajímavě řešenou grafiku. Obsahuje několik desítek krátkých rozprav s umělci mnoha směrů i různého stupně polarity a mnohá jména rozhodně překvapí.
Jeden snímek za tisíc slov
Kniha Sto – naše rodinné album kolektivu autorů obsahuje sto fotografií vybraných ve spolupráci s Českou tiskovou kanceláří od roku roku 1918 po rok 2018. Každá dvoustrana je věnována ikonické fotografii pro daný rok a doprovází jej komentář oslovené české osobnosti. Titul prochází staletím a zobrazuje dobu skrze dokumentární fotografie a momentky. Komentáře jsou většinou osobním pohledem každého osloveného a v kontextu fotografie dávají zajímavý odraz obrazu i myšlenky. Velmi kvalitní papír dává knize slavnostní ráz a jedná se působivou procházku proti proudu času.
Socky na papíře
Kniha Latte bez mlíka uspořádaná Kristýnou P. je souborem příspěvků ze sociální sítě Instagram a stejnojmenné stránky. Jedná se o stále velmi úspěšný projekt čítající velké množství příhod z práce se zákazníky v gastru, ale píší zde i lidé z jiných oborů. Stránka měla zřejmě tak velký ohlas a pozornost, že byl pojat úmysl vydat její část jako knihu. Zájemce tedy dostane nesmírně barevný výtisk příhod ze stran obsluhy i zákazníka, kdy je nutné jednat s nekompetentními lidmi a přitom být profesionální a neublížit jim. Příspěvky jsou v každé knize tohoto typu lepší i horší, většina čtenářů má ale šanci se dobře pobavit. Grafika knihy je otřesná, je to výlet na plakátovací plochu v roce 1994 a sráží v lecčem i obsah knihy. I když se nejedná přímo o knižní katastrofu, titul je důkazem, že co funguje na sociálních sítích a spolehlivě tam generuje srdíčka a velký dosah, nemusí už fungovat na stránkách knihy, kde jsou některé věci vytrženy z on-line kontextu fungování algoritmu sociální sítě a budí spíše rozpaky čtenáře.
Devatenáct hádanek
Soubor devatenácti rozhovorů s osobnostmi, které už dnes většinou nejsou příliš všeobecně známé a u generací narozených do časů po roce 1989 vzbuzují spíše otazníky nebo rozpaky. Rozpravy nejsou příliš konkrétní a spoléhají na znalost prostředí i zpovídaných. Jdou spíše do osobní úrovně, která je však po cca dvaceti letech spíše neprůhledná. Nejblíže mi byly rozhovory bez skrytých vtipů a jinotajů, u kterých jsem nemusela přemýšlet, jestli je to špatný vtip nebo to všichni mysleli vážně. Nadčasová kniha bohužel opravdu není a doporučuji ji hlavně znalcům prostředí disentu a umělecké scény devadesátých let hlavního města. Pro většinu dnešních čtenářů je to čtení, u kterého se příliš nezasmějí a nebudou cítit důvod pátrat po čemkoliv dál.
Podcast & blog by Pepik Hipik & Knižní kočka 